Křesťanský sociál
říjen – prosinec 2022
ročník XXXI.
Historie je učitelka života
Z dějin se můžeme poučit, pokud je známe. Texty o vzniku a vývoji křesťanskosociálního hnutí jsou v současnosti však velmi málo dostupné. Proto některé z nich budeme publikovat a šířit, aby se dostaly alespoň do rukou užšího kruhu čtenářů a poté postupně pronikly i dále. V současném boji mezi liberalismem a křesťanstvím toto sice podléhá, přesto však věříme, že v novém světě, o který mnozí z nás usilují, budou křesťanské hodnoty patřit k jeho fundamentům. Bezbřehý liberalismus odejde do minulosti a s ním i násilná unipolární organizace světa. Rodina se opět stane základem právní a sociální společnosti. Rovnoprávnost národů, svrchovanost všech států bude založena na mezinárodním právu, na Chartě OSN. Multipolární svět, vyrůstající z mírové spolupráci velmocí i menších států, se prosadí. Svět bude bezpečnější. Nebude již nikoho, kdo by usiloval o depopulaci světa, ať již prostřednictvím válek, vytvářením oblastí neklidu nebo falešných pandemií a pauperizací lidstva. O tom všem, o čem sníme, můžeme dosáhnout jen svými aktivitami. Bez nich se naše sny nenaplní.
Úvodem
Křesťanskosociální hnutí od svých počátků to nikdy nemělo lehké. Rozlišovací schopnost konzervativních křesťanů byla a do určité míry i dnes je minimální. Socan jako socan! Tak častovali ty, kteří usilovali o založení křesťanskosociálních dělnických vzdělávacích spolků. I v současnosti existuje, mírně řečeno, jakási alergie na křesťanskosociální myšlení a zvláště na jeho projevy. V lepším případě jsou přijímány s podezřením, v tom horším pak nechvalně nálepkovány.
Od těch, kteří nebyli z nás, ač jsou, díky neuváženému postupu při doplňování skupiny vedoucích politiků KDU–ČSL, ve stranických řadách, ale nikdy s námi skutečně nebudou, je to pochopitelné. Svými kořeny patří jinam. Mnohem horší je však odcizení řady původních vedoucích činitelů KDU–ČSL křesťanskosociálním a autentickým lidoveckým ideálům. Ne pro všechny z nich platí zásada, že nevědomost hříchu nečiní. Někteří z nich jsou si vědomi sepětí s touto minulostí, ale přesto ji přecházejí. I důsledkem uvedených skutečností je již dlouhodobě pravicová politika KDU–ČSL, která o sociálnosti sice mluví, ale k výrazně pravicovým opatřením současnosti, poškozujícím velkou většinu občanů naší republiky, pomáhá jako porodní bába na svět. Se Šrámkem takovéto počínaní nemá nic společného. Spíše se blíží k prvním nezralým politickým krokům J. Luxe.
Dlouhou dobu jsme k pravicové politice KDU–ČSL byli jen občas nesměle kritičtí. Očekávali jsme, že křesťanská strana najde sama sebe. Doufali jsme, že k tomuto nelehkému přerodu dojde alespoň tváří v tvář asociální skutečnosti. Nedošlo! Opravné snahy jsou zřejmé jen u užší skupiny především místních funkcionářů a členů strany. Ti zatím nejsou schopni celostranickou politiku nějak viditelně ovlivnit. Proto musíme jednoznačně říci, že s oficiální politikou strany nesouhlasíme. Stydíme se za ni. Stydíme se i za politické přemety, které KDU–ČSL provádí, aby jednou mohla být ve vládě s pravicí a po druhé s levicí.
Bursíkovské hodnocení politiky „křesťanských demokratů“ část veřejnosti přijala. Za pravdivé považuje, že cílem této politiky je získat hlasy, být ve vládě, opatřit svým funkcionářům místa na ministerstvech, správních radách i další „trafiky“ a včas se přizpůsobit, aby v budoucnosti mohla strana vládnout se současnou opozicí. Neméně kritiky křesťanští sociálové sklízeli v době, kdy odcházeli ze sociálně demokratických organizací. Mnozí jejich dřívější přátelé se na ně dívali jako na odpadlíky, jako na rozbíječe jednoty. Tehdejším jejich kritikům zpravidla nedocházelo, že nechtěli zůstat v ateistickém prostředí, které pro ně mělo posměšky a ponižování. Ani později někteří zastánci jednoty dělnických organizací nechápali, že primárním důvodem byla ateistická politika sociální demokracie, která je vedla k zakládání vlastních sdružení. Je zvláštní, že i někteří dnešní kritici křesťanských sociálů zleva je stále považují za odpadlíky, obdobně jsou známkováni i zprava. Křesťanští sociálové snad vždy museli a bohužel i nadále musí čelit nepřízni jak z ateistického, tak i z křesťanského prostředí, i když vždy byli a jsou výrazně sociálně, vlastenecky a demokraticky orientovaní.
V roce 2001 vyšla, za pomoci bavorské Hanns Seidel Stiftung a Evropské akademie pro demokracii, „Historie křesťanské demokracie v středoevropském prostoru“, která byla prezentována jako seminární materiál. Na str. 3 těchto dějin si můžeme přečíst: „Sjezd (jde o Litomyšlský sjezd, pozn. aut.) odmítl nejen socialismus, ale dost radikálně i liberální kapitalismus.“ Jaká je pravda? Z dobových materiálů, zejména z „Protokolu prvního sjezdu …“, vydaného v r. 1895 v Praze, jednoznačně však vyplývá, že sjezd odmítl a odsoudil liberální kapitalismus, ale současně se přihlásil k myšlenkám křesťanského socialismu. Z doslovu protokolu sjezdu cituji: „Všem našincům, kteří pevně stojí pod praporem kříže v řadách socialismu křesťanského, podáváme tento protokol do rukou pro potěšení a utvrzení v pravdách, za něž bojujeme. Všem těm pak, kteří stojí mimo řady naše, buď jsouce lhostejnými, nebo jsouce zjevnými našimi nepřáteli, kteří ale tolik trpělivosti mají, že sto dvacet stránek tohoto protokolu klidně a s rozvahou přečísti dovedou, podáváme jej do rukou pro poučení a pro autentickou informaci o nás.“
Historickou pravdou tedy je, že Litomyšlský sjezd se přihlásil k myšlenkám křesťanského socialismu. Žádnou politiku, především ne křesťanskou, nelze stavět na nepravdách nebo dokonce lží, na snahách přizpůsobovat minulost jakýmsi aktuálním potřebám současnosti.
Cestou k Litomyšlskému sjezdu
1. Za sociální spravedlnost
Jednou z nejvýznamnějších myšlenek, které již v 19. století hluboce pronikly do vědomí českého dělnictva a dalších chudých vrstev našeho národa, ovládly je, a tak se staly obrovskou silou stále více ovlivňující vývoj společnosti, byla idea sociální spravedlnosti. Formování a stoupající naléhavost jejího naplnění byly odrazem sociálně ekonomické reality minulého století, kdy rozvíjející kapitalismus uvrhl značné množství lidí práce do mimořádně těžkých životních podmínek.
O životním údělu a formování českého dělnictva napsal známý český historik dr. Z. Tobolka ve svých dějinách: „Český proletariát vznikl ke konci XVIII. a počátkem XIX. století. Proletariát trpěl sociálně pod kapitalistickým hospodařením manšestrovsky smýšlejících podnikatelů, zvláště pak trpěl v druhé polovici sedmdesátých let, kdy bylo po hospodářské krizi v r. 1873 dělnictvo propouštěno a mzdy byly snižovány. Čtvrtý stav byl zpočátku proti liberalistickému hospodaření zcela bezmocný.“ (Politické dějiny čsl. národa, Praha 1934, str. 303–304)
Politickým mluvčím značné části českého dělnictva se již v 70. letech stala sociálně demokratická strana. Její ateistická, internacionální politika, umocněná i v praxi uplatňovanou teorií třídního boje, křesťansky a národně cítící dělnictvo stále výrazněji kritizovalo a méně či více odmítalo. Někteří křesťanskosociálně založení dělníci, konfrontováni a málo tolerantním atheismem, vystupovali ze sociální demokracie a postupně začali klást základy křesťanskosociálnímu hnutí, na jehož programových principech pracovala již celá desetiletí řada křesťanských myslitelů sociálně orientovaných.
2. K formování základů křesťanskosociálního programu
Jedním z předních křesťanských sociologů byl prof. Matěj Procházka, spoluzakladatel Katolické jednoty sušilovské. Ve svém díle „Otázka dělnická“, vydaném v r. 1872, na svou dobu velmi ostře odsoudil liberalistický kapitalismus. „Ve společnosti utvořily se brzo dvě protivy, na jedné straně chudoba náramná a na druhé ohromné bohatství, i nemohl tudíž také brzo nedostavit se ten boj mezi chudou pracovní silou a mezi velkým, jen duševně pracujícím kapitálem. … v národním hospodářství opanoval skutečně skoro po celé Evropě pouhý směr egoistický. … Vzešla válka všech proti všem … kdo s koho, můž, ten toho zduš! … Že by dle nauky křesťanské nadbytek vlastně chudým patřil, a že by bohatec jako štědrá matka zvláště k těm se míti měl, kteří mu pomohli bohatství vydobýti, to mu ani ve snách na mysli netaje.“ (c.d. str. 86)
Křesťanství, které jako první vytýčilo zásadu: „Kdo může pracovati a nepracuje, ať nejí“, nebylo přes značné úsilí sociálně cítících věřících schopné zabránit tomu, aby mnozí dělníci a členové jejich rodin netrpěli těžkým nedostatkem základních životních potřeb, především hladem. Prof. M. Procházka si byl vědom toho, že dobročinnost a svépomoc nemohou vést k odstranění palčivých sociálních problémů. „Hned při líčení svépomoci podotkli jsme krátce, že všemi jejími prostředky bídě a nouzi dělníků … podstatně pomoci nelze … Hlavní toho příčinou jest, že všem svépomocným dělnickým spolkům … jest podnikati nerovný boj s velemohutným kapitálem, dobře soustředěným, ponejvíce nekřesťansky a tudíž bezohledně … sobě počínajícím, všepožíravým, i zákonodárství dle chuti si zařizujícím… (c.d., str. 77)
Síle kapitálu podle prof. M. Procházky mohlo úspěšně čelit pouze organizované dělnictvo…“ …dokud těsně spojený, silně ozbrojený a nemilosrdný kapitál stojí proti práci za pouhý tovar považované … nemají i nejpřísnější moralisté nic, co by proti tomu namítali, aby se také dělnici vespolek spolek spojovali. „ Podle názoru prof. M. Procházky, však bylo pro vyrovnání síly mezi kapitálem a organizovaným dělnictvem dále nutné, aby stát opustil dogma o volné soutěži a sociálním zákonodárstvím a dalšími opatřeními zasáhl ve prospěch dělnictva.
Úsilí o přípravu a uskutečnění nutných sociálních reforem, v jejichž průběhu by člověk polepšil sebe a tak polepšil i sám sobě, ovlivnilo i řadu mladých lidí, k nimž patřil i Tomáš Masaryk, jehož prof. M. Procházka učil nejen náboženství, nýbrž vedl i k sociálnímu cítění. Prof. M. Procházka měl hluboké znalosti o dělnické otázce. Prostudoval i tehdejší socialistickou a marxistickou literaturu. Byl nejen sociologem evropského formátu, ale i hluboce věřícím člověkem, který se snažil zlepšit postavení dělnické třídy ve společnosti v duchu křesťanských zásad. Právem proto považujeme prof. M. Procházku za jednoho z nejvýznamnějších tvůrců programových zásad křesťanskosociálního hnutí.
Dalším spolutvůrcem křesťanskosociálního programu byl Václav Žižka, stříbrnický dělník a redaktor Dělnických novin, který vyznával zásadu, že základem nového sociálně spravedlivého řádu musí být práce. „Právo práce a právo vlastnictví činí nejhlubší základ společnosti lidské… Právo vlastnické ovšem za svaté se prohlašuje …, ale právo dělníka … to se zamlčuje. ..Kdyby všechna jiná práva na světě zaniknouti měla, právo dělníka nikdy nezanikne. … Ono má přednost před vlastnictvím, neboť vlastnictví musilo dobyto býti napřed prací. Výživa dělníka přednější jest než užitek … majitele nebo podnikatele. Právo vlastnictví musí ustoupit právu dělníka. Kristus potvrdil právo dělníka „Hoden jest dělník mzdy své“…Dělník jí svůj vlastní chléb, ne cizí, jest demokrat dle ducha křesťanského …“ (in Dr. C. Horáček, Počátky českého hnutí dělnického, Praha, 1886, str.88)
Politicky velmi činným křesťanským sociálem a současně i tvůrcem programových principů byl Tomáš Josef Jiroušek, který až do poloviny 80. let 19. stol. patřil k významným sociálnědemokratickým funkcionářům a redaktorům. Za aktivní účast na zápase za dělnická a česká národní práva byl pronásledován a vězněn. Jako věřící člověk byl pevně přesvědčen o tom, že sociální otázky, především postavení pracujících ve společnosti je nutné řešit nikoliv násilím, revolucí, nýbrž evolučně v křesťanském duchu. V Brně od počátku r. 1885 redigoval čtrnáctideník Dělník. V programovém článku Co chceme, uveřejněném v prvním čísle, zdůraznil: „Otázka sociální … jest v plném proudu a směšné … jest počínání těch, kdož jí buď nepřikládají žádnou důležitost, nebo chtějí bodákem ji učiniti konec. … Vedeni jsem přesvědčením, že uspokojivé řešení je možno pouze na základě onoho socialismu se zásadou: „Miluj bližního svého jako sebe samého.“ … budeme se domáhati, aby dělníkem neopovrhovaly (majetné vrstvy, aut. pozn.) proto, že jest pouhým dělníkem, aby jemu alespoň mzdu slušnou za jeho práci nezkracovali… Nuže, kdož souhlasíš s námi, vstup pod prapor náš a bojuj as námi za věc spravedlivou.!“
Pod křesťanskosociální prapor se věřící však nehrnuli. V některých případech naopak kladli rozvoji hnutí odpor. V září 1885 přijel T.J. Jiroušek do Rosic u Brna. Před hostincem, kde se měla konat schůze, stál pouze farář Florián Eichler, který Jirouškovi řekl, že vše zastavil. Kdo přesto přišel toho poslal domů, že schůze nebude. Závěrem výslovně zdůraznil: „My tady žádný sociální spolek nepotřebujeme.“
Podobně postupovali kněží i na jiných místech Moravy. Když T.J. Jiroušek mluvil v Líšni na Moravě, kam byl pozván, o nutnosti založit křesťanskosociální spolek, vstoupil mu do jeho projevu Pavel Pavelka slovy: „Lidi! Neposlouchejte ho, socialista jako socialista, jaké pak rozdíly! My tady žádný křesťanskosociální spolek nepotřebujeme…. Pojďte všichni domů!“ Sotva tato slova dozněla, lidé se hrnuli z hostince. P. Pavelka však záhy poznal, že chybil. Nebyl schopný ve své farnosti čelit sociálně demokratické agitaci. Proto sám požádal T.J. Jirouška, aby mu zasílal 20 exemplářů Dělníka.
Ani ve spolcích katolických tovaryšů nemohl T.J. Jiroušek mluvit. Až do vydání encykliky Rerum novarum vládl mezi duchovenstvem, zvláště vyšším, a značnou částí věřících velký strach před socialismem. „Pevní“ katolíci říkali: „Socialismus jako socialismus. Na žádném si nic nevyberete.“ V některých místech se křesťanskosociální spolky nedaly proto vůbec zakládat. Přesto se křesťanskosociální hnutí na Moravě uchytilo a rozšiřovalo.
V Čechách, kam T.J. Jiroušek přijel v r. 1888, byla půda pro křesťanskosociální myšlenky ještě méně připravená než na Moravě. Bylo zde nutné především odpoutat politicky činné věřící od spolupráce s konzervativní a málo již schopnou Staročeskou stranou a začít provádět vlastní sociální politiku. Začátky byly přetěžké. Konzervativně smýšlející křesťané byli organizováni v Katolicko–politických jednotách, v jejichž čele stál v Čechách hrabě Schönborn. Jednoty byly nejen silně konzervativní, nýbrž i prorakouské a prohabsburské. Jejich činnost směřovala k obhajobě současného společenského řádu a státního zřízení.
A za těchto neutěšených podmínek se hrstka křesťanských sociálů rozhodla stávající stav zásadně změnit. Patřil k nim T.J. Jiroušek, ThDr. Rudolf Horský, Tomáš Škrdle, Václav Žižka a farář Blažko z Noutonic.
Křesťanská politická činnost, prováděná křesťanskými sociály, do jejichž řad – mnohdy proti vůli církevní vrchnosti – vstoupili i někteří příslušníci nižšího kléru, se již několik let rozvíjela bez uceleného a všeobecně uznávaného programu. Tento nedostatek částečně odstranil článek Co chceme, otištěný 21.2. 1891 v Nedělní dělnické příloze listu Čech. T. J. Jiroušek v tom to článku již zformuloval hlavní body křesťanskosociálního programu, zvláště vyzvedl: „Chceme spravedlivé opravy vše ochuzujícího a znemravňujícího manchersterského systému výroby …, kterýž systém vleče ženu z domácnosti a dítě ze školy a chrámu v nedostatečném stáří do dusných kobek továrních, kde již sám muž … v únavě pracuje, co zatím tlupy jiných dělníků bez zaměstnání po ulicích v bídě od vrat ke vratům továren bloudí.
Chceme, aby práva jednoho a každého člena společnosti lidské na majetek, politiku, čest i svobodu křesťansky byly pojímány a každému zabezpečeny … Chceme, aby vykořeněno bylo sociální zlo a spravedlivé právo dělníků aby došlo uznání … by konečně dělník neměl příčin neustále si naříkati, že není za svoji práci tak po spravedlnosti a práva odměňován, aby křesťansky se svoji rodinou živ býti mohl… nám se jedná o duševní i hmotné povznesení třídy dělnické a s ní všech stavů výrobních.“
Článek Co chceme osvětlil některé zásady křesťanského socialismu, jimiž se stoupenci hnutí řídili až do Litomyšlského sjezdu. Za zvlášť vyznanou lze považovat skutečnost, že uvedený článek T.J. Jiroušek napsal a publikoval na základě závěrů porady v Noutonicích, konané 12.2.1891, na níž se účastníci dohodli, že vytvoří křesťanskosociální hnutí a založí křesťanskosociální časopis. Poté se tito obětaví lidé chopili práce. Přestože mnohdy nebyli chápáni ani svými, křesťany konzervativně orientovanými, a byli napadáni nejen slovně, nýbrž i fyzicky, podařilo se jim svolávat schůze, zakládat spolky a organizace. Křesťanskosociálního hnutí v Čechách, tak jako před několika lety na Moravě, se začalo rozvíjet. Zásluhy v tomto směru nelze přičíst pouze ThDr. R. Horskému, TJ. Jirouškovi, Vrbovi, nýbrž stovkám zanícených křesťanských sociálů v místech, ve městech i na vesnicích.
3. Encyklika Rerum novarum
Od r. 1873, kdy došlo v celé habsburské říši a především v historických zemích k silnému hospodářskému poklesu, jenž připravil o zaměstnání, a tím také o obživu značné množství dělníků, nabýval zápas mezi proletariátem a kapitalisty na intenzitě. Liberalistický stát do něho zasahoval ve prospěch kapitálu, jenž tak ve svých rukou spojoval hospodářskou i politickou moc. Organizace dělníků stát zakazoval či trpěl jen v omezené míře.
Zatímco se v rukou malé skupiny kapitalistů hromadilo nesmírné bohatství, byli pracující ohrožováni vzrůstající nouzí. Jejich plat mnohdy nestačil ani k zahnání hladu. Nespokojenost dělnictva, které právem vytýkalo církvi, že chudým v jejich utrpení hlásá jen odevzdanost a bohaté pouze nabádá k velkodušnosti, rostla.
A právě za této historické situace, jako odpověď na soudobé ekonomické i politické snahy, potřeby a tlaky, papež Lev XIII. vydal v květnu 1891 encykliku Rerum novarum. Již v úvodu tento okružní list zdůrazňoval: „Buď jak buď, vidíme zřetelně – a v tom souhlasí všichni – že nejchudší vrstvě lidu se musí rychle a přiměřeně pomoci, protože nesčetní lidé žijí v poměrech ubohých a žalostných, až je to nedůstojno člověka; dělníci stojíce osamoceně a bez ochrany ponenáhle upadali do rukou nelidskosti zaměstnavatelů a nezkrocené ziskuchtivosti soutěžících. Zlo ještě zhoršila žravá lichva, která sice nejednou Církví byla odsouzena, ale hrabiví a ziskuchtiví lidé se jí pod různými formami dopouštějí opět a opět; k tomu přistupuje, že výroba i obchod byly soustředěny v rukou téměř jen několika málo lidí, takže hrstka majetných boháčů vložila jho téměř otrocké na nesmírné množství proletářského lidu.“ (zvýraznila red.)
Papež v encyklice důrazně odsoudil třídní boj. Byl si však plně vědom toho, že mír mezi oběma třídami, mezi bohatými a proletáři, musí být založen na spravedlnosti, jíž mělo zajistit plnění povinností uložených dělníkům i kapitalistům. Bohatí nesmějí, jak uváděla encyklika, „považovati dělníky za otroky. Je spravedlivo, aby měli v úctě jejich lidskou důstojnost, … Výdělečná práce … není člověku k hanbě, nýbrž ke cti, poskytujíc mu čestnou možnost opatřit si živobytí;“ opravdovou hanbou a nelidskostí je „když se vykořisťují lidé jako zboží nějaké, aby se z nich docílilo zisku, a když se v nich cení toliko zdatnost nervů a tělesná síla a všecko ostatní se pokládá za nic.“ Papež též zvlášť zdůraznil povinnost zaměstnavatelů platit dělníkům spravedlivou mzdu. … všeobecně však vzato, ať mají na paměti lidé bohatí a zaměstnavatelé, že utlačovati pro svůj zisk lidi nuzné a ubohé a těžiti z cizí bídy, že jest těžkým proviněním proti zákonům Božím i právům lidským. Oklamati však někoho o povinnou mzdu že je velikým hříchem, který svolává na pomstu křikem svým hněvy s nebe. ´Hle. Zadržená mzda dělníků … křičí ode vás, a volání těch, kteří žali, vešlo v uši Páně zástupů´(Jakub 5,4).“
Encyklika vychází ze zásady, že soukromé vlastnictví je přirozeným právem člověka. Odpovídá však též na otázku, jak má člověk těchto statků používati. „Pokud se toho týká … nemá člověk zevnějších statků vlastniti tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jako by byly společné,… vzájemná láska mezi křesťany byla v nejstarších dobách tak mohutná, že velmi často se bohatší zbavovali vlastního jmění, aby pomáhali chudším; … je svatou pravdou, že národní bohatství nevzniká odjinud než z práce dělnické. Velí tedy spravedlnost, aby stát pečoval o dělníka, aby z toho, čím sám přispívá k obecnému blahu, dělník dostával také část, aby s menšími obtížemi mohl žíti, maje zabezpečeno přístřeší, oděv, zdraví.“
Papež se též vyslovil pro to, aby dělníkům zaměstnavatel vyplácel rodinnou mzdu, z níž by slušně mohla žít nejen rodina, nýbrž aby dělník měl možnost z této mzdy si něco i ušetřit a tak se alespoň k menšímu majetku dostal. A právě tato možnost by napomohla k spravedlivějšímu rozdělení statků.
Encyklika prohlásila liberalistický kapitalismus za řád, který je neslučitelný s křesťanstvím, a v duchu jeho zásad vyzval dělníky a zaměstnavatele, aby své vztahy uspořádali podle princů lidské solidarity. Dělníkům nejen přiznala přirozené právo se sdružovat ve spolky a svazy, nýbrž též vyzvala katolické dělnictvo, aby se organizovalo, a duchovenstvo, aby ze všech sil tuto snahu dělnictva podporovalo.
Sociální encyklika mocně povzbudila křesťanskosociální hnutí v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. To již vzhledem k rozkladu a pádu původně celonárodní staročeské strany, pod jejímž vlivem byla i část křesťanského dělnictva, rozšiřovalo svou členskou základnu, budovalo nové organizace a pokračovalo ve formulování programu, aby se mohlo plně politickoorganizačně osamostatnit a založit vlastní stranu.
Na Moravě byly založeny nové křesťanskosociální listy – Obrana práce v Brně a Zájmy dělnictva v Ostravě. V Praze byl ustaven křesťanskosociální politický klub s působností pro celé Čechy. Jeho činnosti značně napomáhaly Dělnické noviny, první plně křesťanskosociální list v Čechách, jejichž vydavatelem bylo družstvo Vlast. Redaktorem těchto novin se stal T.J. Jiroušek.
Pod vlivem myšlenek obsažených v encyklice Rerum novarum si katolíci postupně začali uvědomovat obrovský význam sociálních otázek. A tak po dlouhých debatách, vzájemných zápasech se T.J. Jirouškovi a ThDr. R. Horskému podařilo prolomit nezájem a odpor křesťanských konzervativců vůči křesťanskosociálním myšlenkám a část z nich dokonce získat pro ideály jimi hlásané. V nové atmosféře křesťanskosociální hnutí postupně získalo postupně převahu nad konzervativci, a tak si vytvořilo podmínky pro uskutečnění svých záměrů. Byla to však práce těžká. Zatímco křesťanskosociální hnutí zapouštělo kořeny v našem národě jen několik let, sociální demokraté, staročeši, mladočeši a agrárníci měli již své stranické struktury založené na vlastních programech.
Co křesťanský politický tábor zanedbal v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století, se jen velmi těžko dohánělo, zvláště když příčiny a přetrvávající konzervatizmus některých katolických kruhů křesťanskosociální proud stále zatěžoval a jeho rozvoj zpomaloval a dokonce brzdil.
„Katolický směr v Čechách byl příliš pod vlivem vídeňského katolického deníku ´Vaterland´ vydávaného a financovaného aristokratickým episkopátem a feudální šlechtou. Vaterland byl národně spravedlivý, sympatizoval s federalismem a stál proti strohému vídeňskému centralismu. Tím se právě vemlouval do přízně duchovenstva českého, ale sociálně a ještě více politicky byl přesto protidemokratický, potíral všecko, co by mohlo zmenšit vliv a stará privilegia šlechty … Křesťanská demokracie se musela proti tomuto světu probíjet … Vaterland reprezentoval duševní směr tzv. austrokatolicismu, který byl za každou cenu dynastický, a který proto byl potírán … také mladou generací katolickou … Klid a status quo byl hlavním požadavkem dynastického austrokatolicismu.“ (Dr. J. Doležal, Český kněz, 1931) Tato mladá generace katolických duchovních vyšla mezi lid a v duchu sociálním a národním pro budoucnost naší vlasti pracovala. Byl to zejména Stojan a Šrámek na Moravě a ve Slezsku, Horský a Brynych v Čechách. Celá léta zápasili s přetrvávajícími katolickokonzervativními tendencemi a současně i s výbojným atheismem liberalistickým a sociálnědemokratickou revolučností. Boj s liberalismem a konzervatizmem však nebyl, a ani nemohl být, dobojován. Probíhá dodnes. Jeho historickou štafetu převzalo křesťanskosociální hnutí dneška. V souladu se sociálními doktrínami katolické a jiných církví usiluje o sociálně spravedlivou společnost.
4. K Litomyšlskému sjezdu
V souladu s noutonickou dohodou začalo několik křesťanských sociálů, zejména T.J. Jiroušek a dr. R. Horský, jezdit po Čechách na schůze a zakládat křesťanskosociální organizace. Myšlenky obsažené v encyklice Rerum novarum jim v jejich průkopnické činnosti značně napomáhaly.
Početně se rozrůstající křesťanskosociální hnutí nezbytně nutně potřebovalo ucelený program. Na něm usilovně pracoval dr. R. Horský a T.J. Jiroušek a jiní. Studovali zahraniční literaturu, sledovali tisk, zúčastnili se i sjezdu sociologů v Bamberku, osvojovali si některé německé a francouzské křesťanskosociální myšlenky. Několik let s velkým úsilím, za pomoci již svých značných praktických zkušeností, dopracovávali již očekávaný český křesťanskosociální program.
Sounáležitost křesťanskosociálního hnutí k dělnictvu prokazovaly nejen programové zásady, nýbrž i různé vnější formy a symboly. V tehdejším křesťanském politickém hnutí se užívalo – vedle oslovení bratře, sestro, zcela běžně i oslovení soudruhu, jak dokládá i samotný protokol Litomyšlského sjezdu, soudružko. Obvyklý pozdrav Zdař Bůh byl nikoliv ojediněle nahrazován pozdravem Křesťanské práci čest.
Křesťanskosociální hnutí mělo dokonce i svou často užívanou hymnu – Píseň práce. Z popudu dr. Horského a Jirouška ji v srpnu 1894, jako součást příprav na Litomyšlský sjezd, zkomponoval na slova Msgre Vladimíra Šťastného, kněze a básníka moravského, Josef Cyril Sychra, ředitel staroboleslavského kůru.
Slova a melodie této hymny ještě dnes nejsou pouze pozoruhodnou součástí dávných křesťanskosociálních dějin, ale stále působivě promlouvají, jak svědčí následující text, i k současnosti: „Seskupme se k sobě, bratři, braňme práce svobodu, držme se, kdo k sobě patří, k vítěznému praporu! Světem ať náš prapor vlaje práce Bohem požehnané, jím se dáme k cíli vést, budiž práci sláva, čest!“ Neméně pozoruhodná jsou slova i druhé sloky Písně práce. „Zapějme si píseň svoji, vždyť jsme práce národem, nehledáme slávy v boji, ale práce závodem. Jiní ať si světy boří, Slovan pracuje a tvoří, tak zní o nás dějin zvěst: práci české sláva, čest, tak zní o nás dějin zvěst: práci české sláva, čest!“
Křesťanské dělnictvo zpívalo tuto píseň práce ještě po první světové válce. Její slova zazněla opět hojněji v druhé polovině 80. let 20. století. Křesťanská píseň práce rozbušila srdce a nadchla mysl účastníků školení na Ústřední politické škole ČSL, při seminářích či při jiných lidoveckých akcí. Někteří členové Čs. strany lidové ve své činnosti začali navazovat i na jiné křesťanskosociální tradice.
O tom, co všechno předcházelo svolání sjezdu v Litomyšli, nechme promluvit jeho hlavní aktéry. V článku „Jak došlo k svolání Litomyšlského sjezdu r. 1894“ T.J. Jiroušek napsal:
„ Když v roce 1885 položili jsme základ ku křesťanskosociálnímu hnutí na Moravě s Placidem Mathonem, Aloisem Karlem Šťastným a Františkem Chytilem, … odebral jsem se do Čech, abych i zde pokusil se o vyvolání křesťanskosociálního ruchu – alespoň v menších rozměrech. Bylať tehdáž … pro každý nejen demokratický a internacionální socialismus půda v Čechách velmi neúrodnou – bodláčím a hložím za policejní a četnické persekuce vlády Taaffeho zarostlou. Politického pracovníka v socialismu, ať toho nebo onoho směru viděti zde nebylo…
Tři léta to trvalo, než podařilo se mně, redaktoru Tom. Škrdlovi, Rudolfu Vrbovi a ThDr. Rudolfu Horskému zaujmouti v Čechách alespoň kousek půdy pro hnutí křesťanskosociální v dělnictvu českém. Seznámiv se s ThDr. Horským, tehdáž kaplanem v Ouněticích u Prahy, učinil jsem pokus založiti zde nějaké centrum hnutí křesťanskosociálního a založiti i časopis pro toto hnutí… Rozhodnutí vyvolati dělnické křesťansko–sociální hnutí a založiti křesťansko–sociální časopis v Čechách stalo se na poradě v Noutonicích dne 12. února 1891…
Z porady noutonické za hesla: ´Organizovat a zakládat spolky vzdělávací a pořádat schůze, rozjížděli jsme se každou neděli … na český venkov. … Prahu a okolí zpracovávali jsme za večerů ve všední dny. A práce se nám dařila.
Když z jara roku 1894 po tříleté práci v Čechách i na Moravě za pomoci Sociálního odboru družstva Vlast podařilo se nám vytvořiti celou řadu katolických vzdělávacích spolků, počali jsme pomýšleti s ThDr. Rudolfem Horským na svolání sjezdu, vypracování programu a prohlášení Strany křesť. sociální českoslovanské.´
Počátkem měsíce června r. 1894 jsem přijel do Ounětic na několik dní k dr. Horskému a tam v pavilónku farní zahrádky ukuli jsme nejprve návrhy programu a pak plán svolání sjezdu – já črtal, navrhoval a dr. R. Horský piloval a brousil na návrzích, až program křesť. sociální českoslovanské strany dělnické byl hotov.
Na to rozhodli jsme se vyjeti spolu na Moravu do Brna, abychom pro práci naši získali i bratry Moravany… Na nádraží očekával nás Jan Skalla, bývalý dělník tkalcovský a odpovědný redaktor časopisu ´Obrana práce´… Z nádraží zavedl nás do redakce, kde nás již očekávali: dr. Metoděj Hošek …a Ant. Ripp, bývalý dělník tkalcovský a spoluredaktor Obrany práce… Z Cejlu odebrali jsme se do Besedního domu, kde nacházela se tehdáž redakce Hlasu…, a zde v přízemí, již dp. P. Prokop Šup … a Frant. Chytil, oba redaktoři brněnského Dělníka a Obecních novin.
Rokovali jsme až do sedmi hodin a výsledek byl, že sjezd má být společný a veškeré naše návrhy schváleny. Mně a ThDr. R. Horskému bylo svěřeno svolati sjezd do některého města jihovýchodních Čech, na polovici cesty mezi Prahou a Brnem…
Druhý den na zpáteční cestě do Prahy zajeli jsme večer přes Choceň do Litomyšle, kterou jsme si právě vyhlídli za místo sjezdu. Tam v restauraci U černého orla, v křesťansko–sociální jednotě Rovnost, jež povstala z Jednoty katolických tovaryšů, již jsem r. 1892 zde pomohl zakládati, byli jsme s nadšením přijati, když jsme sdělovali, že žádáme, abychom mohli svolati sjezd do Litomyšle ke dni 8. a 9. září 1894. S obětavostí nevšední slíbili nám veškerou pomoc: místní děkan Otto Daniels … Jaroslav Stanzejský a jiní.
Když přijeli jsme v sobotu odpoledne zpět do Prahy, bylo nám již jen vyžádati si písemně svolení ku svolání sjezdu od dp. Tomáše Kubíčka, kaplana a vydavatele Zájmů dělnictva v Moravské Ostravě… Dopsali jsme mu hned a šestý den, když došla souhlasná odpověď, vydali jsme záhy provolání sjezd svolávající.
Provolání vydali a podepsali tito svolavatelé: T.J. Jiroušek, dělník strojírenský a redaktor Dělnických novin, Jos. Schwarz, dělník zlatnický, Jos. Hovádek, dělník knihařský z Prahy, Vilém Koleš, dělník krejčovský z Třebechovic, Jan Skalla, dělník tkalcovský.., Jan Kůra, dělník tkalcovský, František Manoušek, dělník soukenický z Brna, a Jiří Mokrý, dělník z Uhřic na Moravě.“
Dalším mužem, který se zasloužil jak o rozvoj křesťanskosociálního hnutí v Čechách, tak i o zpracování tolik již potřebného programu, byl ThDr. Rudolf Horský, později farář u sv. Matěje v Praze, na jehož hřbitově má hrob s pomníkem. V r. 1919 i dr. Horský napsal článek „Několik vzpomínek“, z něhož vyjímáme: „Je tomu třicet roků, kdy do zátiší mé kaplanky v Ouněticích přišel jednoho krásného dne Škrdle a začal do mne mluviti jazyky lidskými i andělskými, abych ze svého úkrytu … vylezl na světlo veřejného života … A já šel … Při jedné své návštěvě Družstva … představil mi Škrdle nevelkého, suchého človíčka, to že je Tomáš Jiroušek … Byl mi sympatický.
Když odešel začal mi Škrdle o něm vyprávěti, že je to ´bývalý socan´, který chce zorganizovati dělnictvo na křesťanských základech, že mu však nevěří … Ale ten nepatrný človíček v ošumělém kabátě brzy nás získal pro smělé své plány a já s největším napětím celé hodiny jsem poslouchal jeho sociální výklady… ´Musíme ven mezi lid, zakládat organizace, pořádat schůze´, vykládal Jiroušek.
Byla to však perná práce … vždyť v celých Čechách a na Moravě živořilo sotva 17 tovaryšských jednot. A teď jděte apoštolovat do měst a míst, kde nejen nikdo vás nezná, ale kde často i vlastní lidé vás neradi vidí a kde nepřátelé se na vás chystají i hrubým násilím. Kolik bouřlivých schůzí jsem prodělal na Kladně! V Horažďovicích šli po mně s noži, místo mne však bodli starostu z Nalžova. V Moravské Ostravě do čtyř hodin ráno jsem byl zavřen a hlídán od našinců, aby mne protivníci neutloukli kamením … Po bouřlivé schůzi v Leopoldově ve Vídni mne vystrčili oknem ven a 35 policajtů mne dovedlo na nádraží, aby hulákající dav mne nezabil … Ale snad jsme měli přízeň a podporu shora, od vysokého kléru a šlechty? Tak se nám to alespoň předhazuje a vyčítá. Na to odpovím: Na naše agitace jsem od těchto pánů nedostali ani haléře, naopak Škrdle i já jsme byli nahoře ve velké nelásce. Kardinál Schönborn nechtěl mě k sobě ani předpustit … Teprve později otevřel oči… Kardinál Skrbenský, od té doby, co jsem veřejně prohlásil, že v politice jsme hierarchii nikdy neposlouchali a poslouchati nebudeme, byl mým rozhodným nepřítelem. Strašlivé a bezcitné jeho pronásledování jsem sám na sobě od něho zakusil…
Šlechta pak, až na jediného hr. Vojtěcha Schönborna, se k nám nikdy nehlásila. Naopak. Dr. B. Schwarzenberg a bývalý maršálek Lobkowitz mne přemlouvali, abychom spojili se s agrárníky … Naopak naše strana hned ve svých počátcích stála na stanovisku demokratickém a čistě lidovém, a proto trvá, roste a poroste,“
V r. 1894 bylo v Čechách, kromě dalších, již 30, na Moravě 20 a ve Slezsku 10 křesťanskosociálních vzdělávacích spolků dělnických. Tato skutečnost byla důkazem, že křesťanským sociálům se jejich několikaleté přípravné dílo zdařilo.
II. Litomyšlský sjezd
1. Zahájení sjezdu
Sjezd se konal ve dnech 8.–9. září r. 1894. Delegáti sjezdu byli prostí, drobní lidé, skuteční mužové práce. Doslov Protokolu prvního sjezdu katolického dělnictva českoslovanského konstatoval: „V našem sjezdu zasedlo sto prostičkých dělníků, řemeslníků a maloživnostníků, čtyři redaktoři našich listů; jeden řeholník nejnižší kategorie a pět kaplanů, vesměs samí chuďasové, kteří pociťují tíži nynějšího nespravedlivého společenského nepořádku ze zkušenosti vlastní. Byl to opravdový dělnický parlament, který toho si byl vědom, co jest jeho úkolem, a který za těch několik hodin, co byl pohromadě, svědomitě a ze všech sil pro dělnictvo pracoval.“ (Protokol prvního sjezdu, sestavil dr. R. Horský a TJ. Jiroušek, Praha 1895, str. 140)
Na sjezdu k vystoupení se přihlásilo 39 řečníků, z nichž dr. R. Horský, T.J. Jiroušek, redaktor Ripp, redaktor Petr a V. Myslivec se podíleli největším počtem referátů a diskusních vystoupení. Mezi nejstarší účastníky sjezdu patřil pražský stříbrník Václav Žižka, který referoval o jedné z nejdůležitějších otázek tehdejší doby – o mzdě. Sjezd se konal v exhortní místnosti budovy reálné školy. Mezi delegáty sjezdu, z nichž někteří přišli do Litomyšle pěšky, poněvadž neměli peníze na cestu, vládla skutečně bratrská nálada.
Jménem svolavatelského výboru zahájil sjezd T.J. Jiroušek následujícími větami: „Mužové práce! Bratři dělníci! Jménem pořadatelského výboru dovoluji si vás co nejsrdečněji uvítati a pozdravuji vás našim křesťansko–sociálním pozdravem: Zdař Bůh!
Bratři drazí! Vítám vás, kteří odložili jste kladiva u kovadlin, kteří nechali jste dohučeti měch a vyhasnouti výheň, kteří odložili jste pilníky u svěráků a zastavili přeložením soustruhy, kteří odložili jste člunky a zastavili stavy, kteří odložili jste žíce a kámen na staveništi, kteří odložili jste pluhy na poli, kteří opustili jste dílny řemeslníků; vítám vás zvláště vy zástupcové hornictva…“
Ve svém projevu T.J. Jiroušek dále pokračoval: „My sešli jsme se, abychom dali naší straně program, abychom prohlásili poctivé a spravedlivé požadavky dělníků a řemeslníků, abychom dali straně naší návod k organizaci a taktice, jíž bylo by nám možno dosáhnout cíle … My sešli jsme se, abychom rozvinuli před zraky národa a před celou veřejností zdravý sociální dělnický program.“
Program jednání byl rozvržen do několika následujících tématických celků. Sociálnímu složení delegátů víceméně odpovídal obsah projevů na sjezdu přednesených i samotné závěry sjezdu.
2. Kterak smýšlí křesťanský dělník o národnosti
Nebylo náhodou, nýbrž pochopitelným a nutným důsledkem již dlouho trvajícího zápasu českého lidu za národní rovnoprávnost, že sjezd na počátku svého jednání se zabýval otázkou vztahu křesťanského dělníka k národu. Referát na toto téma přednesl delegát Skalla z Brna, který zdůraznil: „Nás, katolické dělníky, internacionála k sobě nikdy nestáhne a její zásady, podle kterých nechce znáti ani vlasti, ani národnosti, nikdy nebudou zásadami našimi … v srdcích našich plápolá opravdová láska k vlasti …Tu svobodu vývoje, kterou si přejeme, aby náš národ měl, přejeme i národům jiným, vždycky ale budeme na stráži a hotovi k obraně a k zápasu, kdykoli by národa našemu dála se křivda v jeho právech.“
V rámci diskuze k tomuto tématu vystoupilo několik delegátů. Dr. R. Horský zdůraznil: „A tu již napřed prohlašujeme, že za internacionálou, vlasti a národnosti neznající, nikdy nepůjdeme. Straně internacionální jest vlast v našem slova smyslu … reakcionářským, vzdělanosti nepřátelským pojmem …
Přátelé! Takovéto odnárodňující snahy nesouhlasí se ctí českoslovanského dělnictva, nesouhlasí s vlasteneckou jeho minulostí. Otevřeme knihu dějin českých z nedávných let. Starší z nás to dobře pamatují, jak se hrálo o bytí a nebytí našeho národa a jak národ náš vydán byl od dob josefínských germanizaci na pospas. Já sám ještě jako dítě jsem děsné účinky germanizace ve školách zakoušel i mohu tedy z vlastní zkušenosti vypravovati, jak se nám rvala česká řeč z našich úst a láska k vlasti z našich srdcí. A to bylo již v dobách probuzení našeho národa. Jakž teprve tomu bylo v dobách jeho úplného ujařmení … Puchmajer, naříkaje nad četnými řadami odrodilců, smutně zapěl v dobách oněch: ´odrodnými obstoupena syny, vlasť se řítí v smutné rozvaliny.´ Řeč česká, neznámá více v palácích a vypovězena z poněmčených domů měšťanských, nalezla bezpečného útočiště v chaloupkách lidu dělnického, v statcích malorolnictva a na farách českých, a právě z těchto míst vyšli buditelové našeho národa, kteří jej vzkřísili k novému životu …
Přátelé! I dnes se opět hraje o bytí a nebytí našeho národa, jenže ta hra jest tajnější, za to ale tím nebezpečnější. Vlny germanizační jako děsný příboj bijí do naší národnosti a zaplavily již mnohou českou obec, mnohou českou dědinu. I dnes je toho svrchovaně třeba, aby na obranu práv naší vlasti a našeho jazyka sešikovaly se řady upřímných vlastenců … Toho bohdá nebude, aby katolický dělník český z boje za svou vlast a za svůj národ utíkal!“
Delegát Vančuřík z Uherského Brodu mluvil o malém národním uvědomění dělnické mládeže. Vyzval přítomné, aby „své mladší soudruhy v dělnictvu slovem i příkladem učili milovati svou vlast i svůj národ.“
Po diskuzi na uvedené téma delegáti jednohlasně přijali rezoluci, v níž zdůraznili: „Katolické dělnictvo českoslovanské .. prodchnuto jsouc pravou láskou k vlasti, chce jakožto část svého národa k duševnímu a hmotnému povznesení jeho ze všech sil přispívati a práv své vlasti i svého jazyka hájiti.
Zamítajíc internacionalismus takový, který nechce znáti ani vlasti, ani národnosti, prohlašuje se katolické dělnictvo českoslovanské pro úplnou rovnoprávnost všech národů, která by zaručovala každému národu svobodný vývoj, vylučovala každé utlačování národa jednoho národem druhým a byla základem opravdového sbratření veškerého lidstva.“
3. Křesťanský dělník a společnost
S otázkou národnostní často velmi úzce souvisí i problémy sociální. Nebylo totiž málo německých továrníků a statkářů, kteří nejen více či méně vědomě odnárodňovali české dělníky, nýbrž je současně i více vykořisťovali. Proto zápas za národní práva byl často spojen i s odporem proti sociálnímu útisku, proti liberalistickému kapitalismu.
Referát na uvedené téma přednesl delegát Václav Myslivec, obuvník z Machova. Konstatoval, že ze všech stran ozývají se hlasy nevole … „Utiskování menšího větším dostoupilo míry vrchovaté. Armáda utiskovaných dovolává se pomoci … strana křesťanskosociální, co rozumná opravovatelkyně, uznává existenci a zachovati chce všecky třídy společenské, které k pravému dobru a blahu společnosti lidské přispívají … Ozve–li se dělník, že za tak nepatrnou mzdu, jakou mu továrník platí, sebe i rodinu vyživiti nemůže, tu jsou s ním hnedle hotovi. Inu, když se vám to nelíbí, můžete jít, za jednoho deset. Umluví–li se pak někde dělníci a práci zastaví, tu teprve běda jim; zaměstnavatelé umluví se mezi sebou … že totiž žádného z těchto dělníků do práce zpět nevezmou. … Ano toho všeho je schopen nevěrecký kapitalismus, jenž obral sobě za heslo právě opak toho přikázání lásky, jež zanechal zde Ježíš Kristus: ´Miluj bližního svého jako sebe samého.´Kdežto on řídí se heslem: ´Miluj sebe samého a odři svého bližního!´ …
Církev vždy a všude stavěla se proti vyděračství kapitalistů. Za tou příčinou neuznává strana křesťanskosociální všecky skupiny kapitalistické, které se utvořily na základě čistého sobectví, za účelem společného utlačování dělnictva ve svůj prospěch, jakož i odsuzuje všelikou nespravedlnost od ostatních tříd společnosti na dělnictvu páchanou… Bude sice třeba mnoho práce, námah, avšak to vše, doufám, nedovede nás odstrašit od cíle, k němuž kráčíme.“
V diskusi delegát Václav Wainar, kovář z Mýta u Zbirova, trpce uváděl, že „za všechnu tuto neúnavnou práci bývá dělník namnoze špatně odměněn tam, kde prácedárce jej vykořisťuje ve svůj prospěch a pranic se o to nestará, zdali dělník při namáhavé práci sám i s rodinou zmírá,“
Delegát R. Horský, kaplan zastupující Volyni, prohlásil současnou lidskou společnost za těžce nemocnou, a proto potřebuje nápravy, nikoliv však revoluční, nýbrž reformní. Dále však pokračoval: „Jednu operaci ale chceme provést a ta musí být provedena, chceme totiž, aby bez milosrdenství vyříznut byl z těla společnosti lidské liberalistický kapitalismus, tento velký exudat, který stravuje výnos práce většinou sám, tak že na pracující třídy jen menší část zbývá. A bude–li tento nenasytný exudat odstraněn, pak … pracující třídy dostanou podíl, který jim právem přináleží … každý člověk, ať pracuje duchem nebo tělem, jen když práce jeho přináší dobro společnosti lidské – jest ´dělníkem´ a zaslouží si za svou práci poctivé mzdy. Kdo však ničím k tomu nepřispívá, aby lidstvo učinil šťastnějším nebo moudřejším, nebo mravně dokonalejším, nebo bohatším, nýbrž kdo jenom tyje a dobře tyje z práce jiných, byť se mu pochlebovalo nevím jak a byť měl sáhodlouhé sebe zvučnější tituly: takový zaslouží opravdu titul jen jeden a ten jeho titul zní – zloděj!“
Přijatá rezoluce uváděla: „Strana katolického dělnictva českoslovanského jakožto část svého národa uznává, že zdravý organismus společnosti lidské mimo třídu dělnictva musí míti i jiné třídy společenské, … které k pravému dobru a blahu společnosti lidské přispívají … Za tou příčinou neuznáváme za třídy společnosti lidské všecky skupiny kapitalistické, které se ustavily na základech pouhého sobectví, za účelem společného utlačování a vykořisťování dělnictva ve svůj prospěch, jakož i odsuzujeme každou nespravedlnost od ostatních tříd společnosti na dělnictvu páchanou.“
4. Dělnictvo a náboženství
Referát přednesl delegát František Bryndač, horník z Kladna. Vyšel z teze, že dělník a náboženství jest dvojice, „bez které lidská společnost nemůže obstáti … Dělník je to, který povrch zemský prací rukou svých proměnil … Bráti dělníku náboženství, jest atentát na nás páchaný liberalismem. A atentátem liberálního kapitalismu na dělnictvo jest, když tento usiluje, aby veškeren ušlechtilý cit v něm se utlumil a duševní vývoj omezil, když hledí učinit z křesťanské společnosti stroj, aby mu sloužil jako necitelná hmota, pouze pro jejich blaho, rozkoše a libůstky. Tomu však musí být jinak!“
K vztahu dělníka a náboženství se vyjádřil též T.J. Jiroušek, strojník a redaktor Dělnických novin, zastupující Litomyšl. „Toho na nás socialismus nežádá, abychom byli nevěrci nebo odpadlíky od svého národa, nebo dokonce zrádci své víry a vlasti… Otázku sociální i otázku dělnickou řešiti lze dle mého pevného přesvědčení jedině v duchu křesťanském.“
V diskuzi dr. R. Horský uvedl: „ My křesťanští socialisté toho náhledu nesdílíme a to z toho důvodu, že v sociální otázce nejedná se jenom o žaludek lidstva, nýbrž o lidstvo.celé. To sice víme, že četným žaludkům se potřebného nedostává, ale víme též, že i jiného se lidstvu nedostává, a že zvláště na poli mravním třeba nápravy mnohé a rozhodné. Právě proto máme při řešení sociální otázky na zřeteli nejen žaludek, tj. hmotnou stránku člověka, nýbrž také jeho stránku duševní, tedy člověka celého…
Oltář není nepřítelem lidu, oltář nestál a nesmí stát na straně utlačovatelů, nýbrž na straně utlačovaných. Kristus Pán, ukázal jednou na zástupy shromážděného lidu a pravil: ´Toť jsou moji bratři, toť jsou moji přátelé.´ A tak musí mluviti každý služebník Kristův a buďte přesvědčeni, že já i spolubratři moji, majíce voliti mezi přátelstvím liberalistických kapitalistů a přátelstvím utlačovaného lidu, nikdy se nepostavíme na stranu vyděračských kapitalistů; těm zahřímáme slovy Kristovými do duše: Běda vám farizejové, kteří zžíráte domy vdov a kteří jste opustili zákon milosrdenství a víry… My ukážeme na lid v potu tváře pracující a já první volám: „Toť jsou moji bratři, toť jsou moji přátelé!...
Dnes zákony straní atheistickým liberálům a vydřidušskému kapitálu. I zde musí býti náprava učiněna….“
Sjezd jednomyslně přijal pak rezoluci, z níž vyjímáme: „Katolické dělnictvo českoslovanské, uznávajíc náboženství Kristovo za základ dobře spořádané společnosti … a přesvědčeno jsouc, že otázka sociální rozluštiti se dá jen za spolupůsobení náboženství: chce působit k tomu, aby veškeren život v rodině, obci i státu proniknut byl duchem křesťanským.“
5. Pracovní doba
Přátelé a soudruzi, oslovil referent Josef Brož, kladenský horník, delegáty sjezdu, kteří se s ním zcela sjednotili v názoru, že je pro dělníky zvlášť důležité, aby byla stanovena jejich pracovní doby a tak bylo znemožněno kapitalistům libovolně určovat délku pracovních směn. Liberalistický kapitalismus považuje dělníka nikoliv za tvora Božího, nýbrž jen za stroj.
Odst. 2n schválené rezoluce požadoval: „ Při všech oborech hornictví, hutnictví a při všech pracech zvláště namáhavých aneb zdraví lidskému nebezpečných … budiž zavedena maximální osmihodinná doba pracovní. Při velko– a maloprůmyslu, při řemeslech, živnostech, obchodech, stavbách a ostatních odborech práce, budiž zavedena desetihodinná maximální nepřekročitelná doba pracovní.“
6. Mzda
Velmi široká diskuze následovala po referátu předneseném delegátem Václavem Žižkou z Prahy. Příčinou byly zajisté i myšlenky referentem uvedené: „Nikde snad nenalezneme krásněji vyslovené právo dělníkovo na slušnou odměnu za vykonanou práci, jako v učením křesťanském, kteréž sám Kristus Pán vyslovil slovy: ´Hoden jest dělník mzdy své!´ Slušnou mzdu pro dělníka žádá tedy spravedlnost sama a to takovou, aby mohla být spravedlivou nejen po zásluze dělníka … ale také podle okolností a potřeb dělníka v jeho postavení ve společnosti lidské … měřítkem mzdy jeho musí býti tedy nejen potřeba jednotlivce, ale i potřeba celé rodiny, jež ze mzdy té živa býti má.
Krásně k tomu dokládá svatý Otec Lev XIII. ve své encyklice o otázce dělnické, kdežto dí: „Vydělá–li dělník dostatečnou mzdu, by mohl býti se ženou a dítkami slušně živ, a je–li zároveň spořivý, tož podle své přirozené tužby: přivede to tak daleko, že bude moci úspory své si uložiti a tím může malého jmění nabýti. A takovou přirozenou tužbu majetek svůj rozmnožiti a výše se povznést, má v sobě každý člověk a musí ji míti také i dělník, i jemu musí být otevřena vyhlídka k slušnému zaopatření v budoucnosti…
Žádoucno jest tedy v boji práce proti kapitálu, kde žádná naděje dělníku na zaopatření do budoucnosti nekyne, aby dělnictvo dle svých stávajících potřeb minimální mzdu svou ustanovilo a takovou u prácedárců svých sobě vymohlo.“
Delegát Václav Palic, z Černoušek pod Řípem, upozornil na zvlášť těžké podmínky zemědělských dělníků a požádal sjezd, aby se těchto trpících zastal. V diskuzi vystoupil též dr. R. Horský, který opět ostře odsoudil liberalistický kapitalismus. „A první, co liberalistický kapitalismus učinil, bylo, že zapřáhl dělnictvo do práce úmorné a honí je z namahání do namahání namnoze bez oddechu, až se dělníkovi leje pot nejen z tváří, nýbrž z celého těla, při tom ale liberalistický kapitalismus učinil si k dělnictvu hledíc zásadou: „ v potu tváři své budeš trpět hlad. … staré pohanství vodilo na trh otroky na prodej a novomódní pohanství, které sluje liberalistický kapitalismus, celou Evropu přeměnilo na veliký otrocký trh, na němž se s dělníkem kramaří a jemuž kapitalismus dává na vybranou: buď budeš pracovati za tolik, kolik ti dávám nebo zajdi hlady. A toto moderní otroctví jest daleko horší, než otroctví staré. … klesne–li co je kapitalismu do toho, on moderního otroka kupovati více nemusí, on jich má dnes dost zadarmo, za jednoho deset…
Proto my křesťanští socialisté pevně stojíme na požadavku, který sám sv. Otec Lev XIII. ve své dělnické encyklice za nezbytné položil, aby totiž dělník za svou práci dostal mzdu takovou, z níž by slušně vyživil sebe i svou rodinu a je–li pilný a šetrný, ze své mzdy ještě nějaké úspory si ušetřiti mohl.“
Přijatá rezoluce uváděla zejména: „Poněvadž dělník má a musí od své práce býti živ, jest nutno, aby mzda za poctivou a svědomitě vykonanou práci byla vždy taková, aby ze mzdy té dělník slušně vyživil sebe i svou rodinu, a mimo to ze své mzdy i malé úspory nastřádati si mohl. Proto nesmí při žádné práci mzda klesnouti tak, aby řádný dělník se svou rodinou nedostatkem hynul … aby anarchie ve výrobě byla naprosto zakázána … Aby v každém z ostatních odborů práce minimální mzdu určovali zvolení zástupci prácedárců spolu se zástupci dělníků.“
7. Sociální pojištění dělnické
Delegáti sjezdu podrobili ostré kritice tehdejší sociální zabezpečení námezdně pracujících. Referent Ant. Ripp, tkadlec a redaktor z Brna, zdůraznil, že jedním z nejvýznamnějších požadavků dělnictva je pojištění, které by dělníkovi, na rozdíl od současného stavu, kdy nemoc dělníka uvedla do bídy, umožnilo potřebnou léčbu.
O přiznávání penzí a jejich výši promluvil dr. Horský. „Když jde do penze ministr, který třeba jen šest neděl ministroval a jest ještě mladý dost, dostane penze ročně 4 000 zlatých … profesor z gymnázia má penze 1 800. Zestará–li učitel na venkově, dostane penze po 40leté práci asi 800; zestárlý farář obdrží cestou zvláštní milosti 600 … a nyní probírejme jednotlivé kategorie řemeslníků a dělníků a tažme se jich: mnoho–li pak penze po 30–40leté práci dostanete vy? Naši bratři horníci nám to již pověděli, nuže, ať nám to poví ostatní dělnictvo, jak vysokou .. bude bráti penzi. Jakou? – Žádnou!“ Tj. jistě smutná odpověď. O jiné stavy je více méně postaráno a na dělníka a řemeslníka, kteří neméně platných služeb lidstvu prokazují, se dosud zapomínalo. Tu tam ovšem postaral se jednotlivý lidumilný továrník o své dělníky ve stáří, ale těchto lidumilů jest pořídku.“
Po diskuzi byla přijata jednomyslně následující rezoluce: „Dělnictvu nechať se dostane pojištění v případu:
1) nemoci (pokladny nemocenské)
2) úrazu (úrazové pojištění)
3) ve stáří (invalidní fond)
Do pokladen nemocenských dělnictvo své příspěvky skládá a samo si je spravuje pod dozorem zemských úřadů. Prácedárci nechť přispívají do nemocenských pokladen … jednou třetinou příspěvků. Lékaře nemocenské volí sobě dělnictvo samo … .
Do úrazové pojišťovny platí pouze prácedárci sami….
Pro zestárlé dělnictvo a řemeslnictvo budiž zřízen zemský invalidní fond, do něhož příspívají prácedárci, dělnictvo, řemeslnictvo a země sama. Provedení tohoto návrhu budiž ponecháno zemskému sněmu.“
8. Politická práva dělnictva
Referent Ripp uvedl: „ Nynější systém kapitalistické výroby připravil tisíce a tisíce pracovníků o samostatnost a vzal jim takto možnost, aby při volbách svými hlasy proti nespravedlnostem velkokapitalismu protestovali. Kapitál strhla na sebe téměř všechnu výrobu, nadělal z milionů lidstva své nádeníky a ti nemají práva dnes voleb se zúčastnit… My žádáme všeobecné hlasovací právo, ale na základě odborových organizací, to jest, my chceme všeobecné hlasovací právo zájmové.“
V diskuzi opět vystoupil dr. Horský. Přímo nadčasově k nám promlouvají jeho slova: „Parlamenty z dnešních volebních systémů vyšlé se nezamlouvají a zákony v nich odhlasované veškeré lidstvo šťastným neučinily. A proč? Na to proč odpovím dvěma otázkami, totiž jsou dnes v parlamentech zastoupeny všechny ty vrstvy lidu, které by po přirozeném právu v nich zastoupeny býti měly? Pracují nynější všichni poslanci v parlamentech vskutku ke blahu veškerenstva?
Odpověď na obě otázky zní: nikoliv, a odtud vychází snaha změnit nynější volební systém a tím i zastupitelstvo parlamentární a učinit parlament tím, čím dle idey své býti má, totiž sborem zástupců veškerých tříd a stavů, který svorně pracuje k dosažení blaha všech … má–li parlament skutečně být zastupitelstvem veškerého lidu ve státu, musí ten parlament býti, abych tak řekl, miniaturním, nebo zmenšeným obrazem celého státu, tj. všechny stavy, všechny zájmy mají v parlamentu průměrně k počtu svých příslušníků a své mravní váze býti zastoupeny. Tedy, dle našeho plánu mají v parlamentu býti příslušným počtem býti zastoupeny rolníci, řemeslníci, živnostníci, dělníci, stavy učené atd.“ Svým vystoupením se dr. Horský snažil přesvědčit delegáty, což se mu také povedlo, že všeobecné volební právo ve formální demokracii povede nevyhnutelně k převaze kapitalistů, jejich zástupců, nad nepočetnými zástupci dělného lidu a tudíž parlament nebude moci hájit zájmy většiny proti privilegované menšině. Vývoj mu dal za pravdu. Přesto tzv. stavovská demokracie, jíž prosazovala část křesťanskosociálního hnutí, se neujala. Formální reprezentativní demokracie, v níž poslanci jako zástupci lidu velmi často zastupují zcela jiné zájmy než zájmy svých voličů, se naopak prosadila. Její další zdokonalování, společně s uplatňováním forem demokracie přímé, je požadavkem doby. Reálná demokracie však bude vyžadovat též změny uvnitř stranické soustavy i v politickém systému společnosti a státu.
Sjezd jednomyslně přijal následující rezoluci: „Poněvadž při nynější kapitalistické soustavě společnosti lidské voličské právo výhradně položeno jest v majetek, čímž majetek více jest ceněn něž člověk a poněvadž my dělníci při dosavadním složení parlamentu nemáme ani jednoho zástupce ze svého středu ve sněmovně, žádáme za změnu volebního řádu, a to na základě zavedení všeobecného práva hlasovacího.“ V rezoluci křesťanští sociálové požadovali poskytnutí hlasovacího práva pouze pro muže od věku 24 let. I tento fakt účinně nahrával agitaci jiných stran proti formujícímu se křesťanskosociálnímu hnutí. Podstatnější však bylo, že požadavek uzákonění všeobecného volebního práva zvítězil nad stavovskými představami o organizaci a řízení společnosti.
9. Organizace křesťanskosociálního hnutí
Referentem byl opět dr. Horský. Z jeho referátu i diskuse vyplynulo rozhodnutí vybudovat organizační strukturu nové strany. Jejími základními články měly být spolky politické, dělnické i odborové, které se měly seskupit v krajské organizace, jež měly tvořit zemskou organizaci. „Ku provedení jednotné zemské organizace naší strany nechať se sestoupí sedmičlenný sbor důvěrníků, a to pro Čechy jeden, pro Moravu jeden a pro Slezsko jeden. Sbory tyto nechať prozatím spravují společné záležitosti naší strany každý ve své zemi. Všechny tři sbory důvěrníků, ač úplně samosprávné, nechať v důležitých otázkách společně se radí“, navrhl dr. R. Horský.
Za velmi důležité z hlediska vývoje křesťanskosociálního hnutí považujeme jeho konstatování: „Utvořili jsme na tomto sjezdu samostatnou stranu, která má dnes pevný a určitý svůj program, jejž chce všemi zákonitými prostředky uvést ve skutek … za člena naší organizace pokládá se každý , kdo uznává, podporuje a šíří zásady naše, na tomto sjezdu vyslovené a přijaté.
Každá strana musí mít své orgány, svůj tisk. Strana bez tisku nežije, … poněvadž jest k šíření našich zásad nejdůležitějším prostředkem tisk, budiž tisk naší strany od soudruhů našich všemožně podporován a šířen. Za orgány naší strany uznává sjezd tyto časopisy: Dělnické noviny v Praze, Dělník a Obrana práce v Brně a Zájmy dělnictva v Moravské Ostravě.
Dr. Horský byl nejen teologem, sociologem, nýbrž i křesťanským politikem evropského formátu. Jeho návrh, aby křesťanští sociálové usilovali o úzkou spolupráci s katolickými dělníky z různých zemí a brzké konání společného mezinárodního sněmu, delegáti přijali s nadšením. Takovéto spolupráci však bránilo nepřátelské chování některých členů německých spolků katolického dělnictva. T.J. Jiroušek v této souvislosti prohlásil, že „zásada spravedlnosti žádá, aby katoličtí dělníci německé národnosti chovali se k českým svým soudruhům rovnoprávně.“
Delegát Cénnek z Vídně upozornil, že ve vídeňském spolku katolických tovaryšů členové české národnosti bývají pro svou národnost uráženi. O této politováníhodné skutečnosti odevzdal předsedovi písemnou stížnost vídeňských soudruhů.
Na téma vzájemných vztahů česko–německých promluvil i dr. Horský. „Když jsem byl loni na sjezdu sociologů v Bambergu, … byl jsem od dr. Hitze vyzván, abych jim vylíčil sociální poměry v Rakousku. …když jsem jim také vypravoval, co my Čechové pro svou národnost musíme snésti často i od tak zvaných katolických Němců, kteří jsou ale vskutku jen „deutschnacionály“ pod katolickou firmou, nechtěli tomu na sjezdu ani věřiti, že by opravdový katolík Němec mohl ubližovati nám jen pro národnost naši. Mohutné „fuj“ zaznělo sálem takovým Němcům….“ Z každého pravidla existuje výjimka, a to i v tomto případě. I v tu dobu byli Němci, kteří Čechy nepronásledovali, ani neuráželi. A právě s těmito Němci hodlal dr. Horský jednat a také spolupracovat. Přijatá rezoluce k poslednímu bodu jednání požadovala: „Katolické dělnictvo českoslovanské, uznávajíc potřebu společné organizace, prohlašuje:
1) Buďtež zakládány a podporovány spolky dělnictva katolického, které jsou ohnisky veškerého zdárného sociálního hnutí na křesťanských základech. Kde to možno zakládány buďtež spolky odborové.
2) …doporučujeme, aby naše spolky sestupovaly se v krajinské organizace. …
3) Ku provedení jednotné zemské organizace naší strany nechať se sestoupí sedmičlenný sbor důvěrníků, a to pro Čechy jeden, pro Moravu jeden a pro Slezsko jeden … všechny tři sbory důvěrníků, ač úplně samosprávné, nechať v důležitých otázkách společně se radí …
4) Za člena naší organizace pokládá se každý, kdo uznává a šíří zásady naše, na tomto sjezdu vyslovené a přijaté …
5) Sbory důvěrníků nechať pracují ku spojení se s našimi spolubratry v ostatních zemích.“
V závěru sjezdu místopředseda sjezdu Jan Kohút, tkadlec z Vyšní Lhoty ze Slezska, srdečně poděkoval Jirouškovi a dr. Horskému, kteří se nejvíce přičinili o svolání sjezdu. Na toto poděkování dr. Horský odpověděl: „… že z dělnické krve pochází, Sám celý svůj život mezi dělníky strávil, v studiích bídy a hladu dost zakusil, že tedy k dělnickému lidu lne srdcem celým, poněvadž zná jeho spravedlivé tužby i jeho nedostatky …Lidu dělnickému jsem svůj život zasvětil, jemu věnuji všechny své schopnosti a vědomosti, za něj dám vše, co mám, i své zdraví a bude–li třeba i svou krev.“
Poslední slovo na sjezdu pronesl T.J. Jiroušek. „Díky … přátelé a soudruzi delegáti … a dejž Bůh, aby zásady křesťanského socialismu rozlétly se po vlastech našich … Kolik nás bylo zde delegátů, kéž tolik rozejde se po vlastech našich apoštolů vítězného socialismu křesťanského … končíme první svůj sjezd s přáním, abyste všude dobývali půdy straně naši, v kterou jsme se dnes a včera ustavovali a ustavili.“
Sjezdu se zúčastnili i dva delegáti z Dolních Rakous, a to Leopold Cennek, krejčí z Vídně, a Josef Semrád, stříbrník z Vídně. Sjezd obdržel několik pozdravných dopisů z Vídně. Též z Horních Rakous přišly četné dopisy, např. od křesťanskosociálních dělníků v Linci. Český živel v tehdejším Rakousku byl velmi silný, cítil sociálně, hlásil ke své české národnosti a usiloval, aby byl pojat do nové křesťanskosociální strany.
Slezsko zastupoval bohužel jen jediný delegát, a to již zmíněný Jan Kohút, tkadlec z Vyšní Lhoty.
10. Hodnocení a odkaz Litomyšlského sjezdu
U příležitosti čtyřicátého výročí sjezdu v Litomyšli napsal dr. Josef Doležal následující věty: „…čteme–li dnes, po čtyřiceti letech, podrobnou zprávu sjezdovou, referáty řečníků, debatu i závěrečné rezoluce, stoupá v nás obdiv k dílu vůdce a duchovního tvůrce tohoto sjezdu – dr. Rudolfa Horského. Provedl přípravu k sjezdu a vytýčil jeho program na evropské linii křesťanského hnutí dělnického a žádný budoucí sjezd nestál v tomto ohledu výše. Tento program je živý i dnes v celé své mohutnosti. …“
Závěrem
Křesťanští sociálové svým programem i další činností odpověděli na naléhavou výzvu doby k řešení nejzákladnějších otázek, stojících již tehdy před lidstvem, zejména otázky sociální, národní a demokratické. Svou prací potvrdili příslušnost křesťanskosociální strany k našemu národu a jeho lidovým proudům.
V roce 1895 vyšel v Praze „Protokol prvního sjezdu katolického dělnictva českoslovanského“. Z jeho doslovu citujeme: „Nuže jdi, knížko milá, v šírou naší českoslovanskou vlast; u našinců jistě milého nalezneš přijetí, jinde pak zaklepej a buď hlasatelem vítězného socialismu křesťanského.“ (Pokračování)
Projevy státotvornosti a vlastenectví Československé strany lidové v době předmnichovské
František Světlík k uznání Ruska
„Jsem přesvědčen, že Rusko uznat musíme, a proto jsem se ani nebál tuto věc obhajovati v zahraničním výboře, i když mi přinesla tolikeré nepřátelství.“ (Z protokolu ze zasedání KLR, 20.2.1927)
Jan Šrámek: „V zahraniční politice kromě Pána Boha můžeme spoléhat jen sami na sebe.“ (Na sjezdu moravské zemské organizace v Brně v r. 1927). Tato jeho prorocká slova se během několika let naplnila.
Proto dr. Jan Šrámek vystupoval pro uznání SSSR de iure Činil tak bez ohledu, že tato „probolševická“ politika, jak ji nazývali luďáci, zcela jistě znemožní vytvoření trvalejšího bloku katolických stran v Československu. J. Šrámek dal však politice ČSL, spočívající v zachování vnitřní jednoty státu a v jeho vnějším zabezpečení, přednost před mocenskými ambicemi určitých katolických kruhů.
Rozpínavost nacistického Německa ohrožovala stoupající měrou sousední státy, též i Československo. To vše vedlo Francii a poté i Československo ke sblížení se Sovětským svazem. V důsledku uvedeného byla uzavřena též i čs.–sovětská smlouva. Horlivým propagátorem čs.–sovětského spojenectví byl F. Světlík, jehož pravice nazývala „rudým prelátem“ č „svobodným zednářem“. Označení za bolševiky dopadalo i hlavy vedení ČSL, včetně J. Šrámka
Z dobového lidoveckého tisku
V rozpočtové debatě parlamentní r. 1936 poznamenal posl. Boh. Stašek, že Československá republika je už dnes jediným a posledním státem na světě, ve kterém Němci mají plnou politickou svobodu a zaručená lidská práva. Celá sněmovna tleskala, ale henleinovští poslanci hlučně odporovali. Henleinovský poslanec dr. Eichholz křičel: „Na papíře“. Stašek ihned odpověděl: „Na papíře? Pánové z německé strany, odpovím vám otevřeně. Řekněte mi, zdali by v některém státě bylo možno, aby váš vůdce Henlein
sedl do letadla a letěl do Londýna, v Londýně přednesl před celou mezinárodní veřejností řeč, ostouzející naši republiku.“ Henleinovští poslanci spustili řev. Ale poslanec Stašek pokračoval: „Aby si potom sedl na letadlo a zastavil se v Berlíně na obědě u hlavy státu, jehož poměr k Československu je známý, a pak si zase sedl do letadla a doletěl bez pohromy do Československé republiky a napsal obžalovací spis proti našemu státu a poslal jej do shromáždění Společnosti národů do Ženevy. Pánové, já se ptám, je–li na světe stát, který by svému příslušníku toto trpěl, a s nímž by naposled předseda vlády jemně polemizoval v rozpočtovém výboru naší poslanecké sněmovny?“
Křik poslanců Henleinovy strany se stupňoval. Stašek pokračoval: „Slavná sněmovno, já to nerad říkám, ale pánové, kdyby se to stalo v sousedním Německu, pak by z takového muže příbuzným nezůstalo nic, než popelnice, prstýnek a hodinky.“ Po těchto slovech nastala vřava v lavicích sudetoněmecké strany.
B. Stašek – Přísaha věrnosti českému národu
U sv. Vavřinečka u Domažlic se 13. srpna 1939 konala pouť, jíž se zúčastnilo více než 100.000 lidi. Mezi přítomnými byl též básník Josef Hora, čelný představitelé Petičního výboru Věrni zůstaneme, Julius Fučík i další odbojáři. V kázání prosloveném na této pouti Bohumil Stašek, oproštěn od dřívějších negativních vlivů "novolidovců" a stojící již zcela pevně na půdě protinacistického odporu, vyzval účastníky k složení přísahy věrnosti národu slovy: "Co slíbíte a řeknete své matce české? Slibme jí a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme... Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou... postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti."
Od zmíněné doby uplynulo jen několik týdnů a B. Stašek byl hned po začátku války Němci zatčen a poslán do koncentračního tábora. Domů se vrátil, s podlomeným zdravím a pouze s jedním okem, až po pádu nacistického Německa. V srpnu 1945 opět kázal u sv. Vavřinečka. Byla to však jeho labutí píseň. Brzy nato podlehl následkům věznění.
Ano, B. Stašek umíral v době, kdy jsme přesídlovali Němce. Jeden z nich, přesněji řečeno pozdní přesídlenec, také katolický kněz, se chlubil v Praze tím, že nosí signum, které dříve patřilo právě B. Staškovi. Mluvil o tom jako o usmíření přes hrob. Jistě v této souvislosti není bez zajímavosti, že onen katolický kněz byl synem československého Němce, který byl retribučním soudem odsouzen k smrti a rozsudek nad ním byl také skutečně proveden.
B. Stašek byl nejen kanovníkem, ale také předsedou české zemské organizace Československé strany lidové. Ve šrámkovské straně stál spíše napravo od dr. Jana Šrámka, ale přesto IX. sjezd české zemské organizace schválil rezoluci, o níž by současní kádeuáci neuvažovali ani ve snu. Lásce k vlasti jsou jeho současní bratři v Kristu stejně tak vzdáleni jako dnešní KDU–ČSL šrámkovským sociálním ideálům.
B. Stašek ve svém zmíněném kázání odkazoval českému národu svornost a národní jednotu. O ní již dlouhodobě nedbají katoličtí preláti, ani vedení KDU–ČSL. Ti i oni se smiřují s Němci, zvláště těmi sudetskými, a na smíření s vlastním národem snad ani nepomyslelí. Neustálým primitivním antikomunismem spíše přispívají k jeho rozdělení a zeslabení. Připravil Dr. O. Tuleškov
„Já to znova do omrzení opakuji, že celá hotová propast nás dělí od jakéhokoliv marxismu a od jakéhokoliv bolševismu. Ale na druhé straně, když jsme se spojili s někým k určitému cíli politickému, sociálnímu nebo jakémukoliv … pak, ať se nikdo nemýlí a nikdo si nemyslí, že tím, že nás vyhlásí za bolševiky… že nás odvrátí od naší cesty. My jsme to dokázali velmi jasně…
Hleďte zdvojnásobit horlivost a houževnatost v práci a propagandě celého našeho statisícového tábora a dobrotivý Hospodin, který ví, že to poctivě myslíme s královstvím Božím na zemi, nechať dá požehnání celému tomu velkému milionovému táboru československé strany lidové. ( Z projevu dr. J. Šrámka na zemském sjezdu ČSL v Praze, proneseném dne 11. září 1937)
Nedělní Lidové listy, ročník XVII., 30. ledna 1938
Říšskoněmecký útok na ministra Šrámka a politiku lidové strany
Jeden z vůdčích listů národně socialistické strany v Třetí říši „Angriff“, podléhající ministru propagandy Goebbelsovi, podnikl 27. ledna prudký útok na ministra Šrámka a vnitřní a zahraniční politiku Československé strany lidové. Toto překvapující vměšování se do vnitřních poměrů naší republiky zaměřil však dál a výš tím, že napadl hrubým způsobem hlavu katolické církve, sv. Otce, jemuž slohem a v duchu národně socialistického programu německého připisuje souhlas s politikou ministra Šrámka a tedy i odpovědnost za ni. „Papež a biskupové konec konců nesou odpovědnost za to, když např. vůdce českého centra Msgre Šrámek jako ministr československé vlády hájí veřejně vojenský spolek s Moskvou a odůvodňuje–li tuto politiku zásadou své strany: postupovati vždy proti totalitním pokusům“. …
Tento útok není v říšskoněmeckém tisku osamocený, v současné době se jich objevilo více za současné chvály jiné strany, československé republikánské, jak ji vyjádřil novoroční projev poslance Berana. Ten našel v říšskoněmeckém a maďarském tisku ohlas velmi příznivý…
Říšsko německý tisk zakročuje proti politice lidové strany, vnitřní i zahraniční a dává najevo, že má opustit vládní spolupráci se stranami socialistickými a připojit se k linii, naznačené novoročním projevem Beranovým. Z Berlína je tedy dávána direktiva straně lidové, co má dělat a jak změnit své chování. Tyto rady jsou útočnou formou dávány lidové straně také tiskem strany republikánské…
Lidové listy, 23. února 1938
Jen klid a sebedůvěru
Je to pravda stará jako svět: každý národ vyšel i z nejtěžších chvil svého života zdráv jen tehdy, zachoval–li si klid, sebedůvěru a vědomí své vlastní síly. Totéž platí i o nás v těchto ponurých časech, kdy mraky na evropském nebi tak zhoustly, že mezinárodní situace považuje se za nejvážnější od konce války. Proto musíme na události reagovat co nejspontánnějši jednotou jak v názorech na rozbor mezinárodní situace a její důsledky pro nás, tak i názorech na prostředky, jak nebezpečí čelit. …
V posledních týdnech pořádalo několik politických stran v Praze i na venkově velké manifestační projevy, na nichž se za tyto zásady svorně postavily: jasně promluvila strana lidová, sociální demokraté, národní socialisté a v pondělí i političtí živnostníci. Věříme však, že všecky státotvorné politické strany bez rozdílu postaví se na tuto linii a že pokud jsou snad v některých stranách proti ní námitky, budou tváří v tvář vážné situace co nejrychleji likvidovány. Volá po tom bezpečnost republiky a volá po tom celý národ. Kdo neuposlechne toto volání, škodí republice i národu!
Den, 11. března 1938
Poslanec Světlík: Jsme suverénní a svobodní také ve své politice mezinárodní
…U nás… zejména Němci mají všechno, čeho potřebují k rozvoji své národnosti, a proto náš případ není případem, kde by vměšování bylo právem a povinností. Ochrana naší německé menšiny je Třetí říši pouze záminkou. Třetí říše chce, abychom se zřekli spojenectví s Francií a Ruskem a podřídili se společně s celou střední Evropou zájmům světové politiky Německa… Nyní se Německo snaží neutralizovat Československo, aby mělo volnou ruku pro své cíle koloniální a snad také ve východní Evropě. Proto máme se zříci své alianční politiky. Na té však trváme. Nemůžeme jednat jinak. Kdybychom se zařadili do německé mezinárodní politiky, vrátili bychom se tam, kde jsme byli před válkou. – Proto musíme trvat na tom, že jsme suverénní a svobodní také ve své politice mezinárodní…
Lidové listy, 26. dubna 1938
Po Henleinových požadavcích zbývá národu i vládě jen jedna cesta: Cesta, kterou doporučujeme!
Obecní volby, které se budou konat přes odůvodněné výstrahy našich hraničářů i proti jiným varovným hlasům z československého tábora hlavně proto, aby se podobně jako likvidací německého aktivismu a amnestií vyšlo vstříc straně Henleinově, sotva asi posílí vnitřní klid ve státě. … Volební kampaň zahájil totiž v Karlových Varech na sjezdu své strany K. Henlein… To, co žádá pan Henlein, není v podstatě nic jiného, než přestavba republiky na spolkový stát, v němž by naši Němci tvořili zvláštní skupinu se svým vlastním územím, jehož jménem mluvila by výhradně jen a jedině strana Henleina. …
V tomto území…vládli by si henleinovci sami prostřednictvím své autonomie … V tomto území by platilo zvláštní právo v duchu a metodách německého národního socialismu, k němuž se Henlein s celou svou stranou slavnostně přihlašuje. V tomto území by všechno německé obyvatelstvo – i katolické, demokratické a německému národnímu socialismu odporující – bylo vydáno na pospas opatřením, jež by podle vůdcovského principu vydal K. Henlein…Henleinova diktatura by znamenala konec všech demokratických a občanských svobod. …
Henleinova strana nechce jen samosprávu, chce vyvíjet i tlak na naši zahraniční politiku a přirozeně i na vše, co souvisí s obranou státu, ve smyslu příznivém Berlínu. Tím dostala by se celá naše zahraniční politika pod kontrolu strany K. Henleina, který by v ní rázně uplatňoval tutéž koncepci, jakou podle programu německého nacismu provádí Třetí říše. Henlein to říká přímo: Československo nesmí se stavěti německému Drang nach Osten, musí se vzdáti „českého mýtu“, že tento stát vznikl jako stát národní; čili Henlein chce totéž, co naznačovaly londýnské „Times“: v Československu mají tři miliony Němců vládnout nad ostatním obyvatelstvem …K tomu ke všemu žádá Henlein, abychom podrobili revizi všecky zákony a opatření, jež jsou od roku 1918 v platnosti a odstranili a napravili všecko, o čem prohlásí, že je to našim Němcům ke škodě. A říká, že z tak zvaného německého území musí odejít všichni čeští veřejní zaměstnanci. …
Československé straně lidové dostává se smutné satisfakce za všecky výstrahy, jimiž varovala před politikou slabosti, kolísání a nikam nevedoucích ústupků ony strany, listy a činitele naší tak zvané pravice, kteří přijali, podporovali, žádali nebo mlčením schvalovali politiku, vyzývající národ, aby se dohodl s Henleinem až do všech příslušných uzávěrů…
Když Henlein zvedl své požadavky…odpoví mu vlastenecké československé občanstvo tím, že proti jeho programu státního rozkladu posílí a pozvedne onen program státní a národní jednoty…: Všechny československé státotvorné síly nechť se pevně semknou v duchu Masarykova… kolem prezidenta republiky v nejupřímnější a nejplodnější frontě vlastenecké součinnosti! …
Den, 6. května 1938
A do třetice: Proti agrární totalitě národní solidaritu stran!
Vývoj událostí ve vnitřní a zahraniční politice dává Čs. straně lidové za pravdu a celé naší politice se dostává velkého a plného zadostiučinění v celém československém národě. …
Agrární strana od roku 1935 několikrát svými nedomyšlenými počiny porušila rámec solidarity všech československých státotvorných stran: Při květnových volbách útočila brutálním způsobem proti nejstátotvornější Čs. straně lidové, zatím co Henlein toho využil a vpadl republice do zad.
Od r. 1936 soustavně útočila proti systému naší zahraniční politiky a proti všem spojeneckým smlouvám….
Lidové listy, 12. května 1938
Provolání, které čs. vládě postoupily čs. politické strany z Českého Krumlova, za ČSL jej podepsal Jan Jakeš, náměstek starosty.
„V době, kdy příslušná ministerstva pracují o tzv. menšinovém statutu, dovolují si podepsaní zástupci politických stran upozorniti důtklivě na okolnost, že živlem, který je ve značném území utiskován a odnárodňován, je právě český lid, a to zde na půdě, která od staletí byla jeho domovinou. Nemůžeme ze zdejšího kraje a města uvést jediného případu, že by byl Němec počeštěn, zato však v době samostatného státu československého mnoho českých lidí, zvláště sociálně slabých, podlehlo nacionálnímu útlaku německých zaměstnavatelů a svého zněmčeného okolí. Nebyl by spojen s velkou námahou důkaz, že polovina starousedlých českokrumlovských Němců je rodu českého. Ještě dnes v samosprávných úřadech města Českého Krumlova, jehož obyvatelstvo je ze čtvrtiny české, není jediného českého úředníka a Čech se tu na úřadě nedomluví česky. Česky se nedomluví nemocný s lékařem a ošetřovatelským personálem veřejné městské nemocnice, jež slouží celému soudnímu okresu, ač je v něm 44% Čechů.
V továrnách, zaměstnaných dodávkami státu, jest české dělnictvo vystaveno neslýchanému teroru a jeho počet dosahuje sotva 8 až 10% všeho dělnictva; nezaměstnaností trpí více živel český než německý. Organizovaný bojkot zboží českého původu a českého obchodnictva a živnostnictva zbavuje chleba starousedlé rodiny české…
… nemůžeme smlčeti vroucí tužbu českého lidu,… aby československá demokracie … ukázala také svou sílu a odhodlanost uvnitř státu i navenek…“
Lidové listy, 13. května 1938
Jen silná strana lidová pevnou hrází proti rozpínavosti henleinovců
Henleinovci chtějí poroučet i v české Praze! …
Podle P.M. shrnul první kandidát Henleinovy strany univ. prof. dr. Pfitzner požadavky henleinovců v příští pražské samosprávě takto: 1. Henleinovci žádají úplnou rovnoprávnost německé řeči s českou; 2. obec pražská musí přijati do svých podniků … zaměstnance německé národnosti a zřídit na radnici zvláštní německou personální sekci; 3.německá divadla a kulturní organizace musí sloužit jen henleinovskému nacismu; 4. německý pražský tisk, kritizující henleinovskou stranu, musí být zakázán.
Tento výčet provokativních požadavků opepřil pak pan profesor větou, že Češi v Praze musí si prý zvyknout na očistec, který je čeká. …
Nejlepší odpověď těm, kteří jsou proti vládě pevné ruky, dávají úžasné provokace henleinovců, naši nacisté urážejí už i sokolské dorostenky
V pohraničí, a to by si měl všimnout svět, t.č. jsou na denním pořádku provokace. Už zřejmě nestačí jen šeptaná propaganda, nýbrž fanatikové sudetoněmecké strany přímo provokují nejen snad Čechy, ale také německé demokraty. Snad nikdy ještě nezažilo pohraničí teror „od osoby k osobě“ v takovém měřítku, jako prožívá nyní… Čtete–li však německý tisk… překvapí vás falšování skutečnosti: ne terorista, nýbrž napadený je osočován, pomlouván a hanoben…
Den, 28. května 1938
Vzpomínáme prezidenta republiky
Dnešního dne celý národ československý jako jedna svorná rodina oslavuje narozeniny prvého občana svého svobodného státu se zvláštními pocity důvěry a věrnosti. …Zkušený, světa znalý a mravními zásadami se řídící státník v čele státu jest všem občanům zárukou, že naše poctivá pravda vítězně překoná všechny obtíže… Můžeme být a také jsme spokojeni se svým prezidentem. On nás nejen reprezentuje, on nás vede….Celý svorný a jednotný tábor československé strany lidové prosí dnes Boha Všemohoucího, aby hlavě našeho státu dal hojně zdraví, pevných nervů a neohrožené síly, aby velké dílo jeho, Masarykovo a Štefánikovo … překonalo všechny úskalí a zůstalo tvrdým ostrovem politické svobody a pevnou hradbou mravního řádu proti nebezpečným vlivům dnešní doby.
Panu prezidentu Československé republiky, Dr. Eduardu Benešovi
Rezoluce
Události posledních dnů, kdy hraje se v mezinárodní diplomacii o osud naší Republiky, každý z nás chápe, že nebezpečí naší samostatnosti a svobody demokraticky a sociálně smýšlejícího obyvatelstva jest dnes velice vážné, ano, jedná se o bytí či nebytí československého národa…
V těchto dnech jednání s henleinovci vyvrcholuje. Hitler vyvíjí silný tlak na naši vládu a jsou vážné obavy, že v těchto dnech a nejbližších hodinách může dojít k ústupkům, které by pro Československou republiku znamenaly pohromu, pro lid utrpení a porobu.
To se nesmí stát!
Jsme rozhodnuti podporovat vše, co může přispěti k zajištění míru, k úplnému zaručení demokratických, národních i sociálních práv lidu a všech občanů Československa, proto žádáme: 1. aby se nestalo nic, co by ohrozilo a oslabilo celistvost obrany státu a hospodářské schopnosti Československa, 2. aby se nestalo nic, co by ohrozilo a oslabilo věrnost spojeneckým smlouvám s Francií a se Sovětským Svazem, 3. aby se nestalo nic, co by ohrozilo bezpečnost českých hraničářů a všech německých demokratů v území obývaném německými občany, 4. musí být učiněno všechno, aby byl v území obývaném Němci zjednán bezodkladně demokratický pořádek a aby se znemožnila trpěná velezrada.Nesdílíme názor získat dohodu a mír za každou cenu. Než porobu,raději válku na obranu vlasti! Místní organizace KSČ, sociální demokracie, národně socialistická, lidové strany a dalších v Polné
(Václav Král, Politické strany a Mnichov, Praha 1961, str. 117–118
Panu Prezidentovi Československé republiky
Podepsané organizace prohlašujeme, že se plně stavíme na obranu demokracie, svobody a na obranu republiky.
Jsme ochotni přinést za nezávislost naší země ty největší oběti i své životy. Našim přáním jest udržení míru, ale budeme–li nepřítelem napadeni, budeme se bránit. …
Jsme pro upevnění přátelských vztahů se Sovětským svazem a demokratickou Francií. ..
Místní organizace KSČ, soc. dem., nár. soc., lidovců a další politické organizace ve Včelákově, okres Nasavrky
(V. Král,c.d. str. 119)
Lidové listy, 16. září 1938
Nepokoje na severu Čech
Všude tam, kde bylo vyhlášeno stanné právo, je klid… Poněvadž říšskoněmecký rozhlas rozšířil včera různé výzvy, došlo k dalším nepokojům v místech, kde dosud byl klid. Stanné právo proto bylo rozšířeno. …Ve Verneřicích (okr. Děčín) přepadl dav asi 70 ozbrojených osob četnické kasárny a poštovní úřad. Četníci, učitel české školy a přednosta poštovního úřadu byli zajati, zavlečeni na městský úřad a tam ztýráni. Všichni byli osvobozeni oddílem vojska, který se na místo dostavil…
V Hoře sv. Šebestiána… štábní strážmistr Jan Heřmánek … zastavil podezřelého cyklistu, cyklista seskočil s kola a počal hned střílet. Štábní strážmistr byl …zastřelen, vojín Labuda byl postřelen do břicha. Další střelbou byl zraněn kanc. pom. Oto Pešek. Pachatel uprchl.
Uplatnit všude právní řád republiky
Založte ihned černou listinu obětí henleinovské vzpoury
Poslanci strany národně socialistické, lidové a národního sjednocení… adresovali včera předsedovi vlády tento telegram: Vážený pane ministerský předsedo, … považujeme …za nezbytno, aby uplatnění právního řádu tam, kde byl porušen nebo ohrožen Henleinovou vzpourou, nebylo zdržováno žádnými ohledy. …
Dále prosíme, aby byla sdělena veřejnosti s náležitými poctami jména nevinných obětí vzpoury. Není, zdá se nám, důvodu, aby zatím co se vyhlašuje v oblastech zamořených zločinem, národní smutek nad zhynulými přestupníky právního řádu, registrovaly se oběti jejich jako bezejmenné jednotky. Dr. J. Stránský, Msgre B. Stašek, dr. L. Rašín, dr. J. Patejdl, dr. M. Mičura, dr. Ing. F. Toušek, F. Richter, O. Otáhal, dr. V. Klíma
… říšskoněmecký rozhlas, který nyní zastává funkci tisku bývalé sudetoněmecké strany, vyzývá náš německý lid k otevřené vzpouře proti československé legitimní vládě a jejím úřadům. … Je přirozeno, že náš lid se dívá na oběti, které v pohraničí udržování právního řádu zaplatily životem, jako na hrdiny státní myšlenky a zápasu o celistvost republiky. Náš lid si v tomto případě nepřeje, aby tito hrdinové, zavraždění často zákeřně a nelítostně, zůstali neznámými hrdiny, neznámými bojovníky za jednotu a svobodu vlasti. Proto by bylo nejen velmi vhodné, ale je přímo povinností vlády a jejích orgánů, aby ihned byla založena čestná listina jmen těchto dosud veřejně neznámých a heroických mužů, kteří za vlast položili své životy a aby bylo postaráno o jejich vdovy, syny a dcery. Náš národ musí být stále vychováván k úctě a vděčnosti k těm, kteří splnili příkladně svou povinnost, zpečetivše svou krví posvátný svazek svého srdce s národem a domovinou.
Z knihy prof. Miloše Trapla „Politický katolicismus a Československá strana lidová v Československu v letech 1918–1938“ (SPN, Praha 1990)
„…V kritických zářijových dnech pak lidová strana patřila k nejpevnějším zastáncům obrany republiky ve vládní koalici. Šrámkovy kritické názory vůči věrolomné politice západních spojenců i jeho výzvy, aby se jednoznačně postavily za Československo a nenutily je k dalším ústupkům, byly známy a nelibě neseny i stoupenci politiky appeasementu v Anglii. K nejvýraznějším projevům těchto postojů došlo při projednávání francouzsko–anglického nátlaku na čs. vládu a požadování přijetí jejich memoranda.. Ministři J. Šrámek a F. Ježek se 20. září vyslovili pro sovětskou pomoc. Proti této alternativě se ostře vyslovili zejména agrárníci a představitelé živnostenské strany. Na zasedání vlády dne 21. září 1938 při projednávání anglo–francouzského ultimata se Šrámek postavil proti přijetí nátlaku, odmítl defétismus části generality, vlády i prezidenta Beneše a žádal svolání parlamentu. Vyslovil také pochybnosti o garancích nových hranic. … ČSL měla i svého zástupce – V. Košku – v Rašínově Výboru pro obranu republiky. … Také B. Stašek se podílel na známé akci poslanců různých stran … chtěli ještě audiencí u prezidenta Beneše dosáhnout odvrácení kapitulace. …“ Tento postoj vedoucích činitelů ČSL v době zářijové krize 1938 souvisel jednak s národní, jednak i demokratickou tendencí lidovecké politiky v druhé polovině třicátých let. …“ (str. 147–148)
***
Z publikace „Pokrokové, demokratické a vlastenecké tradice ČSL“, J. Andrš, O. Tuleškov (Vyšehrad, Praha 1988)
„I při náboženských obřadech, kdy v chrámech zněla nejen slova Svatováclavského chorálu, nýbrž i vlastenecká kázání mnohých kněží, se zpevňoval národní duch odporu. Protinacistická kázání pátera Al. Tylínka, jednoho z předních činitelů ČSL, přitahovala zástupy českého lidu. … Také tradiční poutě, jejichž spoluorganizátory byli často kněží, organizovaní v ČSL, jako např. pouť na Hostýn, Radhošť a Říp, posilovaly národní uvědomění. Jedním z iniciátorů velké radhošťské národní slavnosti byl P.F.Chýlek, významný představitel ČSL na střední Moravě.
Na svátek sv. Václava , 28. září 1939, sloužil Josef Plojhar v Rudolfově u Českých Budějovic slavnostní mši, na níž k davům věřících, zaplňujících nejen kostel, nýbrž i prostory před kostelem, pronesl vlastenecky zanícené kázání.
Již několik dní po skončení pouti u sv. Vavřinečka byl zatčen B. Stašek. Zatčení a poslání do koncentračních táborů byli zanedlouho P.F. Chýlek, poté zakrátko J. Plojhar a později též děkan Al.Tylínek. Do protifašistické činnosti se od prvních dnů okupace zapojil i A. Petr, představitel českých křesťanských dělníků.“ (str. 109–110)
Co lze z citovaného vyvodit? Od poloviny 30. let minulého století ČSL, jako strana středu, nikoliv pravého středu, prováděla výrazně národní, vlasteneckou, demokratickou a sociální politiku, v níž se odrážel její křesťanský charakter. Sama zdůrazňovala, že hájí zájmy obyčejného člověka. S královstvím Božím na zemi to myslela vážně.
Po okupaci z okleštěné republiky proudily zástupy, zejména vojáků a politiků, přes protektorátní hranice, aby se zapojily do zahraničního protiněmeckého odboje. Z předních funkcionářů ČSL odešel J. Šrámek, pozdější předseda „londýnské vlády“, a F. Hála, který zastával funkci místopředsedy Státní rady. Ve vedení čs. západního odboje též pracoval dr. A. Procházka, známý jako předseda Právní rady. Jmenovaní byli u toho, když se formovalo prozatímní státní zřízení Československé republiky. Hráli i významnou roli v tzv. dekretální normotvorbě. Byli v tomto směru blízkými spolupracovníky prezidenta dr. E. Beneše. Proto můžeme říci, že ČSL se mimořádně silně angažovala při vzniku a tvorbě dekretů prezidenta republiky.
Účast ČSL v protiněmeckém odboji je důležitým historickým obdobím, které tvoří samostatnou část stranických dějin, jež stále ještě čeká na své řádné zpracování. Po květnu 1945 Československá strana lidová pevně stála za prezidentem E. Benešem. Podporovala ratihabici dekretů prezidenta republiky, odsun Němců z Československa, přijetí „Lex Schwarzenberg“ i dalších sociálních opatření. ČSL byla sociálně reformní stranou. Když poslankyně H. Koželuhová se pokusila stranu liberalizovat, byla ze strany vyloučena.
Mluvili jsme o politice šrámkovské lidové strany. Nás v uvedených souvislostech nyní zajímá chování „lidovců“ po roce 1989, zvláště pak v dobách nedávných a v současnosti. Novými tvářemi v této nové vývojové etapě nebyl jen Josef Lux, který přivedl ČSL, jíž přeměnil na KDU–ČSL, do vládní koalice s ODS, ale i další. Cesty „lidoveckých“ pohlavárů do Bavorska se staly tradicí. Přichylovali se do náruče bavorské Křesťanskosociální unie, v níž spatřovali sesterskou organizaci. Bavorský premiér byl patronem tzv. sudetských Němců. Dveře do jejich mnichovského sídla byly pro hosty z ČR otevřené. V sudetoněmeckém domě spatřovali „lidovci“ místo, kde se scházeli bavorští politici, B. Posselta považovali za politika CSU. Za pár let se někteří z nich začali objevovat na sjezdech landsmanů. Velmi často do Mnichova zajížděli i „bratří“ Daniel Herman a Pavel Bělobrádek. První z nich byl prvním ministrem vlády ČR, který pronesl na jednom sjezdu velký projev, za který byl oslavován. A tak jsme se dostali do doby, kdy KDU – ČSL se stala germanofilní stranou, jež viděla v sudeťácich milé krajany.
Projev D. Hermana, který pronesl 15.května 2016 na 67. sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu, je přímo antivlasteneckým skvostem. Ostatně posuďte sami!
Milí krajané! Je pro mne velkou poctou smět vás pozdravit jako první člen vlády České republiky na vašem každoročním setkání. Letos uplynulo už 70 let od doby, kdy vaši rodiče, prarodiče, a dokonce i mnozí z vás, jste byli donuceni opustit své domovy, ve kterých měli naši předkové společné staleté kořeny. Češi, Němci, Židé, Poláci, Romové a příslušníci jiných národů mají původ své identity v Čechách, na Moravu a ve Slezsku, kde mnozí měli své domovy.
Tragické události XX. století toto spojení porušily, roztrhaly a některé definitivně zničily.
Židovská a romská komunita byla v období nacistického teroru zničena téměř úplně. Vztahy mezi Čechy a Němci, byly zničeny zločiny nacistů, kteří nadřadili německý lid nad českým.
Nicméně, to není vše. Po skončení války se z touhy po pomstě a v odplatě za tuto genocidu dopustila i část české populace hrozných forem trestné činnosti vůči německy mluvícím občanům. Dokonce i několik měsíců po podpisu mezinárodní dohody, která ukončila válečné utrpení.
Jak je vůbec možné, že mohlo dojít k takovému utrpení? Podle jakých pravidel a zásad bylo možné, že kulturní a společenská scéna podobné zločiny, za které se dnes stále stydíme, tolerovala? A můžeme si být jisti, že takové nelidské ideje již nežijí?
Jsem přesvědčen o tom, že tak dlouho, pokud se budeme snažit tomu porozumět, pokud budeme cítit hanbu, a pokud bude někdo, ke komu můžeme směřovat prosbu o odpuštění, je tu naděje, že rány z minulosti se budou léčit alespoň částečně. A že můžeme stavět na tom, že vztahy mezi našimi zeměmi jsou posíleny, že jsme skutečně lidé, kteří budují vztahy s ostatními na vzájemném respektu a vzájemné důvěře.
Nebezpečný princip, který umožnil tyto hrozné činy, byl postaven na fikci kolektivní viny na základě etnického původu. Pouze tímto způsobem mohla být pošlapána lidská práva tisíců lidí, mohly být připraveny o svůj majetek, svou čest a v mnoha případech o své životy. A. dokonce bez ohledu na to, zda osobně byli pro, nebo proti, nacistické okupaci.
Tento nebezpečný princip vznikl z nenávisti. Vznikl z pokusu, který se vymyká z odpovědnosti za práci našich otců, kteří se vždy snažili žít společně v míru. Tento princip byl posílen přesvědčením, že je možné omezit svobodu člověka z důvodu jeho etnického původu nebo rasy.
Proto musíme být pokaždé v pohotovosti, když je člověk zbaven možnosti svobodné volby a je automaticky přiřazen k jakékoliv skupině.
Proto bych se jako politik připojil v tomto bodě ke slovům lítosti, která zřetelně vyjádřil po pádu železné opony v roce 1990 náš bývalý prezident Václav Havel. Havel řekl v té době, že vyhnání Němců z českých zemí bylo nemorálním aktem, který nebyl vedený touhou po spravedlnosti, ale touhou po odplatě.
Podobné omluvné gesto učinil i bývalý český premiér Jiří Paroubek k sudetoněmeckým antifašistům, kteří podstoupili dvojí utrpení: nejprve od Hitlerova režimu, ve kterém byli pronásledováni za své politické přesvědčení a nakonec po válce pro svůj etnický původ.
V roce 2013 vystoupil v Mnichově v bavorském parlamentu český premiér Petr Nečas. Ve svém projevu vyjádřil politování nad poválečným vyhnáním sudetských Němců z bývalého Československa. Ukázal, jak moc se navzájem potřebujeme pro pochopení vlastní identity. Stručně řečeno, jeden bez druhého se neobejdeme.
Téměř dvacet let uplynulo od podpisu německo–české deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji. Kancléř Helmut Kohl a premiér Václav Klaus 27. ledna 1997 společně prohlásili, že obě strany jsou si vědomy své povinnosti a odpovědnosti, rozvíjet německo–české vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy.
Dnes, čtvrt století po pádu Berlínské zdi a železné opony v Evropě od Baltu k Jadranu, vás mohu jako český politik stojící před vámi oslovit jako milé krajany, kteří milujete náš společný domov.
Pro mě osobně je to zvláštní okamžik. Pocházím totiž z rodiny, která byla zasažena hrůznými událostmi XX. století. Někteří z mých příbuzných nepřežili takzvané "konečné řešení" židovské otázky. Ti, kteří naštěstí zázrakem přežili, byli těžce zasaženi novou, tentokrát rudou diktaturou.
Na mých vlastních zkušenostech a zkušenostech mé rodiny vím moc dobře, že lidé nemohou být jednoduše zredukováni podle svého etnického původu, nebo politické či náboženské orientace. Nejsou ani jen "Němci", ani jen "Češi". Jsou to skuteční lidé se svou vlastní odpovědností za své životy a činy. Moje rodné město jsou České Budějovice, jihočeská metropole. Narodil jsem se tam v roce 1963. Určitě někteří z vás pocházejí odtamtud. Ty bych chtěl především pozdravit.
Dětství a mládí jsem strávil na Šumavě, v bývalé dřevorubecké vesnici zvané Guthausen, která leží mezi Tussetbergem a Berg Kubani. Tam moji rodiče v roce 1965 koupili opuštěný dům. Dům byl, jak lidé říkali, "po Němcích". A právě v této obci, která byla založena dřevorubci ze sousedního Bavorska a Rakouska, před 200 lety na Schwarzenbergském panství Český Krumlov, jsem měl poprvé možnost sledovat stopu německo–českého soužití v zemích Bohemie se všemi dobrými a špatnými stránkami. Kolik opuštěných budov a ruin jsem objevil. A kolik opuštěných zahrad se vzrostlými stromy, které svými scvrklými, prorostlými větvemi psaly na obloze otázku: "Proč?"
Na jaře, když zazněla dechovka českých trubek na hřbitově, jsem nacházel částečné odpovědi. Právě tady jsem měl příležitost často se setkat s Šumavany, se kterými jsem hodně prodebatoval. Mluvili jsme o době před válkou, během ní a po válce. A já jsem měl jedinečnou příležitost poslouchat jejich příběhy.
Mezi nimi byla spisovatelka Rosa Tahedl, jejíž knihy jsem všechny četl, a spolu s ní často diskutoval.
Já jsem věděl až příliš dobře, že tyto kontakty s takzvanými "západoněmeckými revanšisty" byly velmi pečlivě sledovány komunistickými úřady. Nicméně moje zvědavost mi umožnila pochopit, jak historické šoky, které válcovaly střední Evropu, otřásly osudy místních lidí ze strachu z pronásledování.
Měl jsem tak možnost podělit se o jejich utrpení, ale také o jejich naději na usmíření. Z tohoto důvodu jsem se stal členem občanského sdružení Ackermann–Gemeinde, a jsem jeho druhým předsedou v České republice. Nyní můžete lépe pochopit, proč jako člen vlády České republiky dnes stojím před vámi.
Vyjadřuji slova lítosti nad zločiny některých z vašich předků. Zároveň hluboce lituji toho, co spáchali před sedmi desetiletími někteří z našich předků, a tím hluboce zranili naši staletí trvající koexistenci.
Jsme si dobře vědomi jedinečné historické příležitosti, a sice možnosti vrátit se do opuštěných zahrad a hřbitovů a společně ošetřovat ovocné stromy a opuštěné hroby. Nyní můžeme společně odstranit ze starých stromů odumřelé větve, odstranit otazník na obloze a zajistit, aby stromy opět přinášely ovoce.
Také chci využil této příležitosti, aby poděkoval za na obnovu a údržbu našeho společného kulturního dědictví v Čechách, na Moravě a v rakouském Slezsku. Bez vaší pomoci by dnes pravděpodobně již neexistovalo mnoho kostelů, kaplí a hřbitovů. Velké Boží požehnání za to!
Ještě bych si dovolil poděkovat také za pozitivní přínos ke stavění mostů mezi našimi dvěma národy, k revitalizaci a zlepšení česko–bavorských vztahů.
Mnozí z vás od převratu, a někdy i dříve, aktivně přispěli k překonání separace mezi našimi národy a k vytvoření nového vztahu. Na mnoha místech rostla důvěra, začalo přátelství. Státní a církevní vyznamenání a čestná občanství měst pro mnohé z vašich řad ukazují, že jste vítáni a cítíme se být s vámi spojeni.
Žijeme ve společném evropském domě, který se snažíme stavět na principech odpovědnosti a svobody jednotlivce, ale také na přesvědčení, že pouze usmíření může položit pevný základ pro naši spolupráci.
Jsme si dobře vědomi nebezpečí, která na nás číhají v dnešní době. Na prahu Evropy nejsou jen nešťastní lidé, kteří doufají v naši pomoc. Ale i ti, kteří nesdílejí naše hodnoty a chtějí žít ve svobodě, ohrožující naše hodnoty. Došlo to až ke strachu z budoucnosti v naší společnosti. V našich ulicích a médiích slyšíme stále víc a víc slova nenávisti.
Nicméně nesmíme ztrácet naději. Musíme se snažit neustále stavět náš společný evropský dům, který nám poskytli naši předci, který musíme být připraveni bránit proti každému, kdo se snaží znovu zasít nenávist a strach.
Dědictví našeho společného krále a císaře Karla IV., jehož 700. výročí jsme si připomněli včera, nás k tomu zavazuje.Kéž nám Bůh pomůže v tomto úsilí.
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf
Dalším antivlasteneckým skvostem jsou prosudetoněmecké projevy i aktivity pana P. Bělobrádka, který byl tehdy místopředsedu vlády ČR. Čtěte pozorně!
Pan Bělobrádek vysvětluje
„K Vaší žádosti si Vás dovoluji informovat, že pan místopředseda Pavel Bělobrádek se v „Sudetoněmeckém domě“ v Mnichově setkal se zástupci veřejného a politického života v Bavorsku a se zástupci německé strany CSU. Za vyhnání Němců z Československa se však na tomto místě pan místopředseda neomluvil, nebyl učiněn žádný proslov a ani jiné vystoupení zde nebylo prezentováno.“ Dále se však dovídáme, že „v případě prohlášení, která pan místopředseda učinil při návštěvě „Sudetoněmeckého domu“, se jednalo o osobní prohlášení.“ (Z dopisu z 20. dubna 2016, čj. 6349/2016–OPR–6, odpovědi jsou použity i v dalších částech textu.) Ale je zde menší nesrovnalost. Ve svém projevu na sjezdu sudetů z 15.5.2016 B. Posselt jasně řekl o panu Bělobrádkovi: „Byl jsem obzvláště potěšen, že v Sudetoněmeckém domě, v přítomnosti našeho ministra kultury Ludwiga Spaenleho a za přítomnosti představitelů naší etnické skupiny, učinil takové grandiózní gesto“. Přiložené foto slova B. Posselta potvrzuje. Tak jak to asi bylo? Pan Bělobrádek se verbálně, když to tak jednoznačně tvrdí, neomluvil za vyhnání Němců, ale jen „položil květiny k památce obětí vyhnání“ v tzv. Sudetoněmeckém domě.
Pokud si někdo z nás myslí, že tzv. Sudetoněmecký dům (SD) je sídlem „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL), pak se zřejmě mýlí. Dozvěděli jsme se od pana místopředsedy vlády, že se tam „setkal se zástupci veřejného a politického života v Bavorsku a se zástupci německé strany CSU“. Takže SD je tedy místem setkávání. Že by tam nebyl ani jeden landsmann? Jistá pochybnost nám vnucuje tuto otázku. Pan Bělobrádek, jak se můžeme dozvědět z jeho odpovědi, tam neučinil žádný proslov ani jiné vystoupení. Učinil jen osobní prohlášení, položil květiny, zcela náhodou vedle něj se postavil B. Posselt, jak to fotografie ukazuje.
I o Berndu Posseltovi, jsme se dozvěděli, že „je významnou osobností bavorské politiky“. S ním debatoval pan místopředseda, zřejmě při letošní březnové návštěvě v Mnichově, o aktuální politické situaci v Evropě, týkající se zejména Bavorska. A my jsme zase mysleli, že B. Posselt je především předseda a mluvčí SL, a tak jsme se opět mýlili. Bavoráci mají B. Posselta jistě velmi rádi. Ale jen jaksi omylem ho nezvolili do Evropského parlamentu, kde je měl zastupovat. Ano, byl na kandidátce CSU, jak víme, a to dokonce na volitelném místě, ale přesto zvolen nebyl. To se v politice holt někdy stává.
Ale co to říká B. Posselt o jednáních s českou delegací? „Za prvé je třeba poznamenat, že premiér se setkal v každé fázi své návštěvy se sudetskými Němci a měl jsem vícekrát příležitost k otevřené výměně názorů s ním, ale i s ostatními vysoce postavenými členy delegace… Témata při všech našich setkáních s českými politiky patřila do tří oblastí: česko–německé a česko–sudetoněmecké spolupráce v srdci Evropy, evropské integrace, společného zachování a dalšího rozvoje naší jedinečné českomoravsko–slezské kultury a překonávání negativních důsledků toho, co si obě lokality udělaly v první polovině 20. století. V Mnichově byly přirozeně sjednány další konkrétní kroky k porozumění a sblížení, které jsou, jak je v mezinárodní diplomacii obvykle dohodnuté, důvěrné.“ (Sudetenpost, 7.4. 2016, s. 5). Jak je vidět, B. Posselt nám toho o jednání řekl více, mnohem více, než pan Bělobrádek byl ochotný nám sdělit. Nebo je v něm kus velkého diplomata a proto považoval více projednávaných záležitostí za důvěrné? Necháme to na svědomí pana P. Bělobrádka. Nebudeme po tom dále pátrat. Ale jedno musíme přesto konstatovat. V rozhovoru, který B, Posselt poskytl listu Sudetenpost, najednou mluví předseda SL o sudetských Němcích a dokonce i jedno projednávané téma se podle něj týkalo česko–sudetoněmecké spolupráce. Ale to narušuje téměř ideální obraz, který nám svými sděleními pan P. Bělobrádek vykreslil.
Podle interpretace pana Bělobrádka vlastně není problém se SL, ani s B. Posseltem. On totiž v SL vidí zástupce veřejného a politického života v Bavorsku a v B. Posseltovi významnou osobnost bavorské politiky. Ovšem dosud nevíme jak se máme dívat na členy a funkcionáře SL, kteří jsou z jiných spolkových zemí než z Bavorska. Pokud tvůrčím způsobem dopracujeme sdělení pana místopředsedy, pak je zřejmě budeme moci označovat za představitele německého politického života nebo té či oné spolkové země.. A problémy nejsou, pan místopředseda je odstranil. Stačí, když všichni budeme myslet jako on a také je neuvidíme. Ale nesmí do této idyly přijít B. Posselt se “sudetoněmeckou“ tématikou, která nás vrátí do reálného života a pak bělobrádkovský poklid je ten tam. Vydržel jen na malou chvilku. Měl jepičí život, řekli bychom.
Jistě, křesťanský politik nelže, může se však občas splést, něco opomenout. To je však jiná. Ovšem politik, jež vyznává křesťanské hodnoty, a za takového je pan Bělobrádek ne nemnohými považován, bývá také skromný. A asi právě ta skromnost mu nedovolila říci vše o svých zásluhách o SL. Pověděl to za něj pan B. Posselt ve svém hlavním sjezdovém projevu: „…při Sudetoněmeckém dni v Augsburgu poslal impozantní videopozdrav. Proces, který tehdy začal se dodnes grandiózně vyvinul. Pavel Bělobrádek nejen zaslal toto video, které už bylo jasným signálem, ale podílí se do dnešního dne na událostech, které jsme se neodvážili my, sudetští Němci, při Sudetském dnu očekávat, a to ani ve snu.
A nám nezbývá než panu Bělobrádkovi gratulovat a mnohonásobně děkovat za jeho uvedené úspěchy při obhajování českých národních a státních zájmů. Kdepak dr. Jan Šrámek, křesťanský sociál a zakladatel Československé strany lidové, by tohle vše dokázal. Aktivity bývalého předsedy londýnské vlády byly zcela jiného druhu. Víme, že dr. Jan Šrámek a František Hála stáli vedle prezidenta Edvarda Beneše při konstituování „prozatímního státního zřízení“ v londýnském exilu a jeho prvních krocích, stáli s ním při dekretální normotvorbě, na níž se podílela rozhodným způsobem vláda pod vedením J. Šrámka, dále Státní rada, jejímž místopředsedou byl F. Hála, a později i Právní komise, v níž pracoval dr. Adolf Procházka, další významný lidovecký činitel. Vedení ČSL stálo za prezidentem Benešem i v době poválečné. Jména lidoveckých ministrů jsou na řadě dekretů prezidenta republiky, které ovšem nebyli jeho dílem osobním, ale výsledkem široké spolupráce uvedených i dalších subjektů. ČSL stála i za odsunem Němců. Celá čs. pražská vláda přijala pozitivně rozhodnutí spojenců v Postupimi o přesídlení Němců z Československa, jež jí bylo oznámeno diplomatickou cestou. Stejnou cestou na něj vláda reagovala. Excesy, ke kterým došlo, kritizoval již tehdy oficiálně nejen prezident Beneše, ale i řada dalších významných politiků. Za odsunem Němců z ČSR tehdy stály všechny politické strana i zdrcující většina našich občanů. Všechny tehdejší skutečnosti jednoznačně mluvily pro odsun, pro definitivní a konečné oddělení znacizovaných Němců, jejich přesídlením do Německa, a Čechů. A tak se i stalo. Dokonce i československý exil v čele s P. Zenklem, předsedou národně socialistické strany, téměř jednoznačně označil odsun Němců z ČSR za definitivní a neměnný. ČSR pak prohlásil za nedělitelnou v původních státních hranicích. Prchalovci, s nimiž sudeti uzavřeli tzv. Wiesbadenskou úmluvu, byli jen hrstkou fašizujících jednotlivců, mezi nimiž byli i vlajkaři, vyslovení kolaboranti s nacisty po dobu druhé světové války. Tehdy se totiž v exilu nenašel nikdo jiný, kdo by se sudety byl ochoten jednat.
Dnes B. Sobotka, předseda vlády ČR, i když má obavy z nastoupené spojenecké cesty se sudety, kráčí se svou vládou, za podpory i TOP 09, Zelených a dokonce i předsedy ODS, cestou tzv. strategického dialogu mezi ČR a SRN. Celé vládě je zřejmě jedno, že se netěší podpoře občanů republiky, a jde cestou, jíž prošlapal zčásti již P. Nečas. Kam může dojít? “Srbskou cestou“ až k lužickosrbským poměrům. Dr. O. Tuleškov
Dovětek
Sobotkovská ČSSD parlamentní volby prohrála. Pan B. Sobotka, germanofil a sudetomil, prochází politickým očistcem již několik let. ČSSD, sirota, se řítí k ještě většímu debaklu Jeho první místopředseda vlády, pan Pavel Bělobrádek, již není předsedou KDU, ani nesedí ve vládě. Svého času pracoval k tomu, aby byl zvolen senátorem, ale ve volbách prohrál, i když klání probíhalo na jeho domácím poli. Jeho aktivity jako přítele „sudetoněmecké věci“ jsou ve srovnání s dřívější dobou nesrovnatelně menší. V roce 2019 na sjezdu tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu pochopitelně byl. Zde existoval jakýsi „český koutek“, o němž se kdysi „slavný politik“ zmínil.
Za „Sudety politické" pan vicepremiér označil separatistické oblasti v pohraničí, jejichž politická reprezentace po 28. říjnu 1918 vyhlásila cíl připojení se k Německému Rakousku. Byly to oblasti známé jako Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren. K nim se do Německého Rakouska měla připojit i města se silným zastoupením německého obyvatelstva ve vnitrozemí, jako bylo Brno, Olomouc či Jihlava. Nesmíme však zapomenout ani na to, že pan Bělobrádek sám sebe označil za sudetského Čecha. Již v dřívější době pan K. Schwarzenberg se svěřil jedné německé novinářce, že se necítí být Čechem, že je Böhme, ač v tu dobu byl ministrem zahraničních věcí ČR.
Závěrem můžeme konstatovat, že luxovská KDU–ČSL nemá nic společného se šrámkovskou ČSL, je, zjednodušeně řečeno, spíše jejím opakem. Z této závažné skutečnosti by měli současní „lidovci“, kteří jsou schopní se poučit, vyvodit důsledky nejen při volbách. Křesťanskosociální vidění světa bylo vlastní šrámkovským lidovcům. Dopracují se k němu alespoň někteří „luxovští lidovci“?
Připravil dr. O. Tuleškov
Vzhledem k volbám vycházíme téměř o něco dříve. Je našim zájmem, aby brožurky, které jsme vydali, se dostaly do rukou čtenářů ještě v době předvolební.
Přikládáme též i poštovní poukázky pro úhradu dobrovolného ročního příspěvku na rok 2023. Děkujeme moc.
K problému se stránkami našeho Fb
V nedávné době počet čtenářů za posledních 28 dní přesáhl slabě 443 000. Pak začaly problémy. V době od 13. 8. do 19.8 vyvrcholily. Ze sedmi článků, které jsme tento den stačili vyvěsit, nám Fb vrchnost označila pět za spam. Následně nám znemožnila přístup na naši stránku. Kolega se odvolal a tak jsme opět dnes přidali dva články o panu prezidentu Benešovi. Dr. Neudorflová nám poslala projev, který přednesla 2.9. při příležitosti výročí úmrtí pana prezidenta. Tento článek, vysoké úrovně, zmizel za chvíli po jeho vyvěšení. Byl označen za spam. Podali jsme odvolání. Ještě několik takových a budeme opět bez přístupu k našim stránkám. Lze očekávat, že k tomu dojde. Zřejmě se přitvrzuje. Naše stránka přestává vyhovovat novým nárokům cenzorů.
Redakce: J.Skalský, připravil: dr. O. Tuleškov
Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 3.9..2022
